Odkdy tě zajímají kriminální a detektivní příběhy? Kdy ses rozhodl napsat vlastní příběh? Jak se jmenoval a jaký trestný čin se tam řešil?
Pokud se nepletu, tak asi první seznámení s detektivkou bylo, když v letech 1998–9, tehdy ještě v hlavním vysílacím čase, dávali na České televizi seriály Hříchy pro pátera Knoxe a Hříchy pro diváky detektivky. Z knížek to bylo knižní zpracování jednoho případu podle seriálu Komisař Rex, pak asi dvouletá přestávka a na počátku roku 2002 Vražda v Orient expressu od Agathy Christie. Následovaly další její knihy a též příběhy se Sherlockem Holmesem, jak ty Doylovy, tak od jiných autorů. Já sám pak napsal první povídku v září 2002. První časopisecky publikovaná byl Zpívající manžel v únoru 2004 a byla mi u ní inspirací právě jedna Doylova povídka. V příběhu se už objevuje můj detektiv Jiří Vitásek. Jednou ho navštíví jeho vzdálená neteř s tím, že její manžel na Václavském náměstí žebrá a zpívá.
Začal si poměrně brzy publikovat povídky. Myslíš, že je mladý autor v dnešní době ve výhodě nebo naopak?
Těžko říct. Jsou autoři, u kterých se uvádí, že patří k těm mladým – jako třeba Jaroslav Rudiš, Petra Hůlová nebo třeba Miloš Urban, ostatně takový Michal Viewegh také začal publikovat jako mladý. Detektivka je však přece jenom pořád považována za řekněme spíše „oddechové“ čtení, což mám pocit vzbuzuje menší pozornost. Narazit v novinách na článek o autorovi detektivek nebo recenzi jeho knihy je přece jen podstatně vzácnější než na zmínku třeba o některém z výše uvedených autorů.
Jaké detektivy, vyšetřovatele či kriminalisty máš rád? Sbíráš inspiraci u nějakých filmů či seriálů?
Oblíbených detektivů mám několik – známé, méně známé, i neznámé. Jen jako příklad uvedu Poirota Agathy Christie a policisty z 87. revíru Ed McBaina. Ze seriálů mám rád již zmíněné „Hříchy“, Columba, zpracování Poirotových případů v podání Davida Suchota, německé Specialisty na vraždy a další seriály, třeba Kriminálku Las Vegas, i když je to samozřejmě něco úplně jiného, než se dívat na Columba, který je na místě činu s doutníkem. Zdůrazňuji, že to s doutníkem není má myšlenka, četl jsem to v nějakém článku.
Právě ti vychází nová kniha. Můžeš nám ji trochu přiblížit?
Detektivka se jmenuje Případ rozhádaných spolužáků a vyšla v edici Původní česká detektivka nakladatelství Moba. Zločin v ní vyšetřují amatérský detektiv Jiří Vitásek a lidé z pražského oddělení vražd v čele s majorem Dvořákem, což jsou postavy, které už se před tím objevily v mých povídkách. Příběh jsem se snažil pojmout jako klasickou detektivku. Jak se mi to povedlo, to musí posoudit čtenáři. Ale abych se dostal k tomu, o čem kniha vlastně je: Mladý spisovatel Martin pořádá autogramiádu své nové knihy, pozve na ní několik lidí, mezi nimi i svou bývalou přítelkyni. Jeden jeho kamarád, taky spisovatel, se pak druhý den náhodou dozví, že ta bývalá byla v kavárně s přítelem Martinovy kamarádky, i když ten přítel tvrdí, že je na služební cestě. Martinova bývalá je zavražděna a rozbíhá se složité vyšetřování, především v okruhu lidí kolem Martina, kteří před sedmi lety maturovali na jedné škole.
Kde sbíráš nápady? Napadají tě příběhy samy? Jakým způsobem píšeš, znáš předem vraha nebo se k němu až postupem času dostaneš?
Pár lidí se mě na tohle už ptalo a musím říct, že se na to hodně těžko odpovídá a myslím si, že je to těžká otázka pro většinu autorů. Odpověděl bych snad jenom: Různě, nápad prostě musí přijít. Stál jsem například na autobusové zastávce a tam byl nalepený papír s textem, že nějaká mladá slečna jela v v tom a tom autobuse, a aby se jí ozval. Pomyslel jsem si, že by to mohl být zajímavý začátek pro detektivní povídku. A jestli znám předem vraha? Píšu rovnou na počítači, žádnou osnovu si předem nedělám, třeba v případě povídek, které vyšly v časopise Jedním dechem jsem měl – myslím – od začátku jasno, kdo je vrah resp. kdo je pachatelem zločinu, ale musím říct, že třeba v případě románu Případ rozhádaných spolužáků jsem neměl od začátku jasno, kdo je vrah.
Čteš ještě jiný žánr než detektivní? Jaký? Jakou pěknou knihu jsi v nedávné době četl? Máš nějaké oblíbené autory?
Čtu i jiné knihy než detektivky, ale nemůžu říct, že bych se zaměřoval na nějaký žánr. Z těch nedetektivních knížek, které jsem četl v poslední době bych zmínil Coelhova Alchymistu a čeká mě nějaké čtení do školy.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně tvůrčích nápadů!
Osobní stránky Juana Zamory najdete na: http://www.juanzamora.ic.cz
Pokud se nepletu, tak asi první seznámení s detektivkou bylo, když v letech 1998–9, tehdy ještě v hlavním vysílacím čase, dávali na České televizi seriály Hříchy pro pátera Knoxe a Hříchy pro diváky detektivky. Z knížek to bylo knižní zpracování jednoho případu podle seriálu Komisař Rex, pak asi dvouletá přestávka a na počátku roku 2002 Vražda v Orient expressu od Agathy Christie. Následovaly další její knihy a též příběhy se Sherlockem Holmesem, jak ty Doylovy, tak od jiných autorů. Já sám pak napsal první povídku v září 2002. První časopisecky publikovaná byl Zpívající manžel v únoru 2004 a byla mi u ní inspirací právě jedna Doylova povídka. V příběhu se už objevuje můj detektiv Jiří Vitásek. Jednou ho navštíví jeho vzdálená neteř s tím, že její manžel na Václavském náměstí žebrá a zpívá.
Začal si poměrně brzy publikovat povídky. Myslíš, že je mladý autor v dnešní době ve výhodě nebo naopak?
Těžko říct. Jsou autoři, u kterých se uvádí, že patří k těm mladým – jako třeba Jaroslav Rudiš, Petra Hůlová nebo třeba Miloš Urban, ostatně takový Michal Viewegh také začal publikovat jako mladý. Detektivka je však přece jenom pořád považována za řekněme spíše „oddechové“ čtení, což mám pocit vzbuzuje menší pozornost. Narazit v novinách na článek o autorovi detektivek nebo recenzi jeho knihy je přece jen podstatně vzácnější než na zmínku třeba o některém z výše uvedených autorů.
Jaké detektivy, vyšetřovatele či kriminalisty máš rád? Sbíráš inspiraci u nějakých filmů či seriálů?
Oblíbených detektivů mám několik – známé, méně známé, i neznámé. Jen jako příklad uvedu Poirota Agathy Christie a policisty z 87. revíru Ed McBaina. Ze seriálů mám rád již zmíněné „Hříchy“, Columba, zpracování Poirotových případů v podání Davida Suchota, německé Specialisty na vraždy a další seriály, třeba Kriminálku Las Vegas, i když je to samozřejmě něco úplně jiného, než se dívat na Columba, který je na místě činu s doutníkem. Zdůrazňuji, že to s doutníkem není má myšlenka, četl jsem to v nějakém článku.
Právě ti vychází nová kniha. Můžeš nám ji trochu přiblížit?
Detektivka se jmenuje Případ rozhádaných spolužáků a vyšla v edici Původní česká detektivka nakladatelství Moba. Zločin v ní vyšetřují amatérský detektiv Jiří Vitásek a lidé z pražského oddělení vražd v čele s majorem Dvořákem, což jsou postavy, které už se před tím objevily v mých povídkách. Příběh jsem se snažil pojmout jako klasickou detektivku. Jak se mi to povedlo, to musí posoudit čtenáři. Ale abych se dostal k tomu, o čem kniha vlastně je: Mladý spisovatel Martin pořádá autogramiádu své nové knihy, pozve na ní několik lidí, mezi nimi i svou bývalou přítelkyni. Jeden jeho kamarád, taky spisovatel, se pak druhý den náhodou dozví, že ta bývalá byla v kavárně s přítelem Martinovy kamarádky, i když ten přítel tvrdí, že je na služební cestě. Martinova bývalá je zavražděna a rozbíhá se složité vyšetřování, především v okruhu lidí kolem Martina, kteří před sedmi lety maturovali na jedné škole.
Kde sbíráš nápady? Napadají tě příběhy samy? Jakým způsobem píšeš, znáš předem vraha nebo se k němu až postupem času dostaneš?
Pár lidí se mě na tohle už ptalo a musím říct, že se na to hodně těžko odpovídá a myslím si, že je to těžká otázka pro většinu autorů. Odpověděl bych snad jenom: Různě, nápad prostě musí přijít. Stál jsem například na autobusové zastávce a tam byl nalepený papír s textem, že nějaká mladá slečna jela v v tom a tom autobuse, a aby se jí ozval. Pomyslel jsem si, že by to mohl být zajímavý začátek pro detektivní povídku. A jestli znám předem vraha? Píšu rovnou na počítači, žádnou osnovu si předem nedělám, třeba v případě povídek, které vyšly v časopise Jedním dechem jsem měl – myslím – od začátku jasno, kdo je vrah resp. kdo je pachatelem zločinu, ale musím říct, že třeba v případě románu Případ rozhádaných spolužáků jsem neměl od začátku jasno, kdo je vrah.
Čteš ještě jiný žánr než detektivní? Jaký? Jakou pěknou knihu jsi v nedávné době četl? Máš nějaké oblíbené autory?
Čtu i jiné knihy než detektivky, ale nemůžu říct, že bych se zaměřoval na nějaký žánr. Z těch nedetektivních knížek, které jsem četl v poslední době bych zmínil Coelhova Alchymistu a čeká mě nějaké čtení do školy.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně tvůrčích nápadů!
Osobní stránky Juana Zamory najdete na: http://www.juanzamora.ic.cz
