Den naruby

FiftyFifty, společenský magazín.
Den naruby na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Den naruby

FiftyFifty
Share

Den naruby

Moje žena občas zoufale rozhodí rukama a zaúpí: V příštím životě se chci narodit jako chlap!

Řekne to pokaždé v nejméně vhodnou dobu - když se cítím naprosto v pohodě. Posledně to bylo, když jsem koukal na zápas. Bylo to finále a požádal jsem ji, upozorňuji, že požádal, jestli by mi nepodala jedno pivo z lednice. Ona si to prostě vybírá v nejméně vhodné okamžiky. Pak na mě ještě vychrlí, co všechno musí dělat a pokud možno, zapne vysavač! A já nakonec úplně vytočenej odcházím na pivo Ke kaštanům, protože ten psychickej teror, to není nic pro mě. Jsem pohodář.
Jenže svoji ženu miluju. Je to už 15 let, ale je to tak. A proto jsem taky přistoupil na její šílenej experiment. Vyčetla mi, že si jí nevážím, že nejsem pozorný, všechno leží na ní... no bylo toho dost.
Prostě mi navrhla, že si to vyměníme. Chtěla týden, ale usmlouvali jsme to na jeden den. Že já budu ona a ona já. Byla důsledná. Všechno mi napsala. Chtěl jsem jí udělit také několik rad, ale měla všechno pod palcem, moji osobu si režírovala sama.
Začalo to ráno. Podle pokynů jsem musel vstávat dřív, než celá rodina. Snídaně. Musel jsem všem udělat snídani. To je brnkačka. Postavil jsem vodu na čaj, naskládal jsem nějaké ingredience z lednice na stůl. Ještě pečivo a máš to hochu za sebou. Jenže pečivo nikde. Vydal jsem se do ložnice a šeptem jsem se paál své ženy, která je teď já, kde jsou proboha housky. Líně se nadzvedla a řekla: V samošce. A mně vezmi prosím tě celozrnný.
Nebyl jsem si v tu chvíli jistý, jestli v tom ještě chci pokračovat a jestli není lepší skousnout ten vysavač. No, ale když jsem se do toho pustil.....
Skočil jsem pro housky. Než jsem se vrátil, rodinka už byla vzhůru. Každej si něco ukousnul v běhu, manželka trochu prudila, že nemá kafe, pak si k mému údivu vzala klíče od auta, dala mi pusu a odjela. Znechuceně jsem se podíval na seznam. Odvést Tadeáše do školky. Několik vykřičníků. Tadeáš stál u dveří, v pyžamu a u nosu měl nudli jak kšandu. Větší děti se o sebe naštěstí ve vlastním zájmu postaraly. Tak pojď, parťáku, řekl jsem mu. Najdeme nějaké oblečení, ne? Prohrabal jsem skříň, ale Tadík si stejně nakonec vybral sám. Chtěl jsem, aby to mělo hladký průběh, tak jsem mu dal volnou ruku. Je to důležité, aby se mohl rozhodnout sám. Při pohledu na hodinky jsem se trochu zděsil. V kolik máš být ve školce, Tadíku? Láno, tati.
No, to je informace k nezaplacení. Podle instrukcí jsem ještě měl umýt nádobí a uklidit po snídani, ale to počká. Do práce nemůžu přijít pozdě. Venku jsem vzal synka na ramena a pádili jsme do školky. Paní učitelka se mě ptala, kdo jsem, tak jsem jí jen odpověděl, že otec v roli matky a raději jsem prchnul.
Do práce jsem přišel poslední. Já, takový spolehlivý, a jsem poslední. Sako jsem měl špinavý od Tadíkových bot a nevypadal jsem právě svěže, jak mi sdělila asistentka. Aspoň ta mi rozumí, protože mi připravila fantastický kafe. A zdálo se mi, že mě začíná bolet hlava. Ze stolu asistentky jsem si ještě půjčil jeden časopis. Říkal jsem si, že mě to třeba trochu dostane do role. Otevřel jsem jej a čtu: jak si na hlavě udělat flirtující vlny. Při pohledu do zrcadla jsem si byl naprosto jistý, že je to nemožné. Znechuceně jsem to zavřel. Začínal jsem být zoufalý. V ten den jsem se s vervou vrhnul do své práce. Vyřešil jsem všechny kostlivce ve skříni, prostě jsem byl hrozně rád, že můžu být v práci. Blížila se čtvrtá hodina a já vadnul jako flirtující vlny v dešti. Podle seznamu jsem musel nakoupit. Proč tolik?
V supermarketu do mě pořád někdo narážel, pořád jsem něco hledal. Ten seznam vůbec neměl systém, najezdil jsem tam zbytečně mnoho kilometrů! A bez auta. Jak mám asi nakoupit bez auta! S narvanýma igelitkama jsem si připadal jako idiot. Doplácal jsem se domů, za dveřmi připravil milý úsměv a vešel dovnitř. Hodil jsem to na chodbu... a manželka ležela na gauči. Na mém gauči. Uaaaaúúúú. Jenom na mě zavolala: co bude k večeři? Co si chytneš, odsekl jsem. Šel jsem uklidit nákup, jak říkaly pokyny. Manželka pak za mnou přišla do kuchyně. Kde je Tadeáš?
Do prdele! Sebral jsem klíče od auta a letěl do školky. Malej kluk s nudlí u nosu seděl na lavičce v šatně. Poslední.
Ahoj tati. Us pudeme domů? Vzal jsem ho do náruče a přivezl domů. Manželka už dělala večeři. Obejmul jsem jí. Miláčku, já už si to pivo příště podám sám. Kopla mě do holeně, až jsem zařval.
Ale miluješ mě, ne? Ještě po mě hodila vidličku.





© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.