Dělejte to do roztrhání těla

Dublin je malé město: lidé si tu vidí do talíře.
(James Joyce, Dubliňané)

Teplota sotva 10 stupňů a lilo jako z konve. Křečovitě jsem se držela svého přítele, který neztrácel humor, přestože jeho krosna právě letěla směr Frankfurt. „Nebojte se, panstvo, jídlo mám v příruční tašce.“ Výraz v obličeji jeho mladšího bratra však hovořil za nás za všechny (= fucking Ireland).

První týden byl nejhorší. Ubytování jsme našli relativně bez problému, i když při placení nájmu se mi protáčely panenky a nepřestaly ani po dvou měsících. Zato pracovní nabídka se limitně blížila k nule.
Celé dny jsme běhali po Dublinu, rozdávali jedno CV za druhým a stokrát mleli tu samou frázi:
„Hello, I´d like to ask you for a  job.“
Po pár dnech jsme měli nervy jako struny. Stačilo málo a skončilo by to rozchodem nebo bratrovraždou.
Bylo na čase jít na to jinak. Nejlépe samozřejmě od lesa. Sepsali jsme všechny zásadní problémy, které nám brání v tom, abychom konečně zapadli do Temple baru a doplnili hladinu, již značně pod hranicí rezerv, pořádným Guinnessem.

Tak:
1. Stále ještě čekáme na vyřízení PPS number. To je osobní číslo, bez něhož nedostane práci, ani pokud se vám podaří nějakou najít. Čekací doba je 3-10 dnů (takže 10 dnů).
2. Stále ještě čekáme na vyřízení bankovního konta u irské banky. Bez něj rovněž práci neseženeme.
3. V Dublinu nefunguje MHD. Jezdí zde pouze doubledeckery, které sice mají jízdní řády, ale sami Irové netuší, jak vlastně fungují. Pokud se Ira zeptáte, zda mu nevadí, že tráví půl života čekáním na bus, odpoví s ledovým klidem: „Hlavně, že přijede. Já mam čas.“ Ti co ten čas nemají jezdí autem. Jak prosté. Pro Ira. Pro nás to znamená jediné - hodiny a hodiny strávené na zastávkách v dešti.
4. Přílišná koncentrace Poláků a Číňanů všude tam, kde je nejméně potřebujeme. Jaká je asi pravděpodobnost, když od vás poťouchle se zubící Číňan bere CV a dušuje se jeho předáním svému managerovi, že tak skutečně udělá?
5. Sebepečlivější plány nikdy nenahradí pořádnou porci štěstí. A ta nám v Dublinu chybí víc než kde jinde.

O tři dny později už čekáme ve frontě na přijímací pohovor. Jakmile se na nás totiž konečně usmálo štěstí (v našem případě ztělesněné ve „slovenského bratra“, který nám dohodil číslo firmy vlastnící pobočky rychlého občerstvení), začaly i ostatní problémy zdárně směřovat ke svému vyřešení. PPS number nám konečně přišlo, bankovní konto nám sice ještě neotevřeli, ale pod menším nátlakem nám prozradili alespoň sladké tajemství, jímž bylo číslo našeho konta. To nám zatím stačilo. Nad zápalem plic a mořskou nemocí, které by nám zaručeně způsobilo cestování místními doubledeckery, jsme vyzráli selským rozumem - koupili jsme si jízdní kola. Byla to sice investice nečekaná a neobešla se bez finanční injekce z naší domoviny, leč ukázala se jako velmi účelná. Zvlášť když jsme se dozvěděli, že fastfoody, na které nás přidělili, jsou na druhém konci města. Místní dopravou nebylo možné dostat se k nim včas.
S rozbujelou polskou a čínskou menšinou se bohužel nedalo dělat nic. Nezbývalo nám, než se smířit s tím, že se na kase střídáme s culící se Číňankou, která si právě sbalila do kapsy 10 euro z dýšek, jako by se nechumelilo. Ale ono se chumelilo. A to tehdy, když jsme něco podobného udělali my. V takovém případě byla první, kdo volal managerovi.


Stojí-li už něco za to, abychom to dělali, pak to stojí za to, abychom to dělali do roztrhání těla. (Murphyho zákon)

To jsem si opakovala každé ráno v pět hodin, když jsem šlapala těmi prázdnými ulicemi do práce.
Opakovala jsem si to pokaždé, když se objevil další problém. Neboť jak jistě víte, množství problémů ve vesmíru je nekonečné a většinou narůstají geometrickou řadou.
Postupně jsme otupěli natolik, že nás nerozhodily ani neustálé finanční nesrovnalosti na naší výplatní pásce, v kase i v sejfu. Pedantské dbaní na čistotu všude tam, kde to zákazník nevidí a bordel, který nikomu nevadil tam, kde to vidí. Mytí a oplachování nádobí v téže vodě, která se měnila pouze dvakrát denně a v neposlední řadě všechny ty nesmyslné příkazy, rady a nařízení managerů, pro které jsme žádné logické vysvětlení nenašli. Šlo zřejmě o „podnikovou strategii.“

Z Dublinu jsem se vrátila po dvou měsících. Váhový deficit byl sice značný, leč vložené peníze se mi vrátily i s malým ziskem a  ztratila jsem jazykovou bariéru. Dublinskou školu života už mi taky nikdo nevezme.
Ještě z jedné maličkosti mám radost. Konečně jsem totiž pochopila, o kom, že to James Joyce ve svých Dubliňanech vlastně psal. Pochopila jsem to dokonale.