Už dlouho jsem čekal na to, až budu vyhnán do restauračního zařízení, ale splnilo se mi to až teď. A to od mé ženy. Nečekané!
A přitom byl ten nápad tak jednoduchý.
Minulý týden má žena hovořila s kamarádkou o tom, jak na nic v tom uspěchaném vánočním období není čas a že by potřebovaly nějakou dámskou jízdu, trochu vypnout. Neposlouchal jsem, tyto hovory bývají dlouhé, ale tentokrát byl veselejší a mne vyburcovala z letargie věta: „Počkej, já se ho na to zeptám!“
Dotaz zněl, zda bych si nechtěl udělat den pro sebe. Nebo si zajít s kamarády na pivo.
„Co se děje?“
„Bude tu Martina a budeme spolu péct cukroví. Dlouho jsme se neviděly. Uděláme si dámskou jízdu! A ještě napečeme!“
Při té představě jsem rád souhlasil. Děti obstaraly babičky a v sobotu jsem měl volno. Užil jsem si ho. Když jsem se vrátil domů, celým pokojem se nesla vůně pečiva spolu s vonnými tyčinkami, františky a v příšeří byly rozsvícené svíčky. Na lince byly vykrajované cáry těsta, na stole hrnky od kávy a téměř prázdná láhev vína. Smích a dialogy na témata, kterým muži nerozumí. Z obou tváří vyzařovala spokojenost. Krabice cukroví byly nastohované podél stěny. Prostě vánoční atmosféra, vánoční pohoda.
Skvělé!
Akorát mám dojem, že od této chvíle budou vánoce, pečení a dámské jízdy u nás častěji a nejen v prosinci. A zaslechl jsem, že se hlásí další kamarádky. A tak si říkám, kdy my, chlapi, začneme také péct cukroví?
