Čtení mezi řádky

FiftyFifty, společenský magazín.
Čtení mezi řádky na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Čtení mezi řádky

FiftyFifty
Share

Čtení mezi řádky

Po staletí se tvrdí, že v písmu se odráží lidská osobnost. Je to skutečně pravda? Lze z rukopisu poznat povahové rysy, vzdělání, sklon k zločinu nebo duševní poruchu? Má grafologie racionální základ?

Psaním textu člověk bezděčně vyjadřuje svou individualitu. Tak zní jedno z východisek grafologie, oboru, který určuje charakteristiku pisatele podle rukopisu. Ve škole se každý učí jednotný typ písma, přesto už v dětském věku píše každý jinak. V dospělosti se tyto rozdíly prohloubí natolik, že zkušený grafolog dokáže odhadnout psychologický profil pisatele. Využívají toho soukromé společnosti při testování uchazečů o zaměstnání a někdy i policisté při vyšetřování trestné činnosti. Co když je ale všechno jinak?

Z dějin grafologie

Kdy se poprvé začalo s rozborem písma, není známo. Ví se, že již před dvěma a půl tisíci let varoval ve svých spisech čínský filozof Konfucius před lidmi, jejichž písmo se klátí jako třtina ve větru. Analýzou rukopisu římských císařů se zabýval historik Suetonius žijící na přelomu prvního a druhého století našeho letopočtu. Za první knihu pojednávající o grafologii je považováno dílo italského lékaře Camilla Balda z roku 1622. O další rozvoj této disciplíny se zasloužili francouzští církevní představitelé. Zakladatelem první grafologické školy se stal v ro­ce 1871 Jean Hippolyte Michon, autor dvou knih o grafologii a vydavatel dodnes vycháze­jícího časopisu La Graphologie (Grafologie).

Zatímco francouzští grafologové vycházeli hlavně z poznatků nabytých praktickými zkušenostmi, v Německu se kladl důraz na teoretická východiska grafologie. Nauka o rukopisu byla spojena s poznatky psychologie a fyziologie a rukopis byl dáván do přímé souvislosti s osobností člověka. Výsledkem byl jiný pohled na psaný text, než nabízela francouzská škola. Jeden z nejdůležitějších poznatků učinil Ludwig Klages, který prohlásil, že tentýž znak písma může mít u různých lidí opačný význam. Ve dvacátém století se studiu grafologie věnoval i francouzský psycholog a autor prvních IQ testů Alfred Binet a švýcarský psychoanalytik Carl Jung.

Východiska a pravidla

Psaní je výsledkem složité činnosti centrální nervové soustavy, která ovládá činnost svalů, což je znát na výsledné podobě textu. Jiným stylem píší lidé například žádost o zaměstnání, jiným milostný dopis a jiným pouze opisují určitý text. Roli hraje i momentální nálada. Základní podoba písma se však nemění a podle grafologů ani nemůže být zcela potlačena, protože je projevem lidské individuality. Stejně tak není možné dokonale napodobit písmo druhého člověka. Grafologie požaduje, aby zkoumaný text byl napsán nejlépe na nelinkovaném papíře plnicím perem. Grafolog nejprve hodnotí rysy, jako je šíře okrajů, vzdálenost řádek i jednotlivých slov na řádku, velikost písma, rychlost, plynulost nebo důraz na některé znaky. Vychází se z předpokladu, že rukopis je nutné hodnotit jako celek. Žádný tah perem, žádná podoba písmena sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaký kdo je.

Okraje

Ve Francii na přelomu 19. a 20. století vyšla řada prací o grafologii. Nelinkovaný papír bez vyznačených okrajů je ideální zejména pro určení, jak daleko písmo zasahuje. Někdo píše těsně při okraji papíru, jiný začíná dále od něj. Někteří lidé jsou schopni psát na pravém okraji pod sebe bez nepravidelností, jiným řádky ubíhají. Mohou směřovat doprava, takže text ubíhá směrem od okraje papíru. Jindy řádky směřují doleva, takže text se stále přibližuje k levému okraji papíru. Výjimkou nejsou ani nepravidelnosti, kdy se řádky k levému okraji blíží a zase se od něj vzdalují.

Co tyto prvky prozrazují? Grafologie říká, že široký levý okraj svědčí o tom, že pisatel je extrovert, úzký levý okraj je naopak typický pro introverta. Pokud se levý okraj rozšiřuje, znamená to touhu po nezávislosti a širokém prostoru, zužující se okraj je naopak příznakem nedostatku sebevědomí. Nepravidelné zarovnávání řádků pod sebe svědčí o nedostatku kázně, nespolehlivosti a možná i psychické labilitě.

Písmo, které začíná dále od horního okraje papíru, představuje váhavého člověka, podle jiných grafologů také může svědčit o štědrosti. Začne-li někdo psát těsně pod horním okrajem, může být netrpělivý, ale také to může být člověk, který nemá rád oddalování.

Velikost

Neexistuje měřítko, které by určilo, které písmo je ještě malé a které už velké. Obvykle se uvádí, že střední velikost písmen bez smyček a tahů vzhůru se pohybuje v rozmezí 1,5 až 2,5 milimetru. Za velké se pokládá písmo větší než čtyři milimetry. Velké písmo bývá znakem otevřené, extrovertní osobnosti, která má ráda nezávislost a bývá štědrá. Může také svědčit o domýšlivosti, aroganci a touze po moci. Malé písmo se obvykle interpretuje jako znak malého sebevědomí a skromnosti, ale také trpělivosti a perfekcionizmu. Úzké písmo bývá znakem sebekontroly a citové chladnosti.

Sklod a řádek písmen

Pisatel, jehož řádky jsou vedeny rovnoběžně, může být vyrovnanou osobností, ale může být také chladný a bezcitný. Vzhůru stoupající řádky svědčí obvykle o optimizmu, klesající řádky prozrazují duševní nevyrovnanost, někdy jsou však také znakem tvořivosti a intuice. Pokud řádky uprostřed klesají a na konci opět stoupají, je pravděpodobné, že se pisatel potýká s depresí. Jestliže naopak řádky uprostřed stoupají a na konci klesají, může jít o nedostatek vytrvalosti.

Mezery a styl

Důležité mohou být i mezery mezi slovy. Slova jsou obvykle od sebe vzdálena na velikost jednoho písmene. Pokud je vzdálenost mezi nimi menší, pisatel možná touží po společnosti lidí, nebo má strach z osamocenosti. Větší mezery mezi slovy značí odstup fyzický i psychický, který může mít řadu příčin – ostych, málo sebevědomí nebo prostě nezájem o druhé.

Vážné pochybnosti

Grafologické poznatky nejsou často uznávány jako věrohodné navzdory mnoha úspěšným analýzám osobnosti. Ověřit spolehlivost grafologických prací se rozhodli psychologové Efrat Neter a Gershon Ben Shakar z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Prozkoumali údaje získané v sedmnácti studiích na téma grafologie, v nichž bylo rozebráno více než tisíc dvě stě textů předložených šedesáti třem grafologům a jedenapadesáti laikům. Vědci zjistili, že grafologové dosahovali nejpřesvědčivějších výsledků ve chvíli, kdy měli k dispozici životopisné údaje o pisatelích obsažené ve zkoumaném textu. V případě, že tyto údaje chyběly, například pokud lidé jen opisovali texty z knih, grafologické analýzy dopadly neslavně.

Přesvědčivý důkaz o nespolehlivosti grafologie nabídl v roce 1992 statistik Geoffrey Dean z Perthu v Austrálii. Zabýval se více než dvěma stovkami vydaných grafologických studií a zjistil, že nejúspěšnější byly ty, při nichž se v textech skrývala různá vodítka k poznání osobnosti pisatelů. Tam, kde tato nápověda chyběla, se hodnota výpovědí blížila nule. Grafologie je proto v mnoha zemích pokládána za disciplínu podobající se astrologii. Grafologické analýzy nejsou ve většině zemí přijímány jako důkazy před soudy, s výjimkou ověření pravosti rukopisů.

Opačný přístup ke grafologii mají pracovníci společností při přijímání nových zaměstnanců. Ve Francii je dodnes často od uchazečů vyžadován motivační dopis psaný rukou, který projde analýzou grafologa.
O čem tedy rukopis skutečně vypovídá? Především prozradí totožnost člověka, protože dva lidé nikdy nepíší stejným způsobem. Cvikem lze rozeznat například pravý podpis od zfalšovaného, je však nutné mít k dispozici dostatek vzorů.

Písmo také prozradí mnoho o duševním stavu člověka. Při experimentu provedeném v jedné pařížské nemocnici dokázali grafologové na požádání určit rukopis lidí, kteří trpěli sklonem k sebevraždě, s úspěšností sedmdesáti pěti procent.

Falešný Hitlerův deník

V roce 1983 vzbudila nejen v Německu senzaci zpráva časopisu Stern, že se podařilo objevit tajné deníky Adolfa Hitlera údajně psané v letech 1932 až 1945. Mohl to být objev století, ale ukázalo se, že jde o podvrh. Zásluhu na tom měla skupina specialistů včetně Charlese Hamiltona, znalce z New Yorku. Ten prokázal, že rukopis je příliš pravidelný a na konci věty písmo neklesá, což bylo pro Hitlera typické.

Autorem falzifikátu byl německý výtvarník a padělatel obrazů a dokumentů z období třetí říše Konrad Kujau. Svou kariéru začal výrobou falešných dokumentů osvědčujících pravost nacistických militarií prodávaných na černém trhu. K jeho dalším velkým dílům patřil falzifikát Hitlerova rukopisu knihy Mein Kampf. Prodejem falešného deníku si Kujau vydělal 2,5 milionu marek. Redakce Sternu za falzum zaplatila 9 milionů marek.
 

Zdroj: 100+1 
 


:: Fotogalerie ::
foto: gr




© 2005 – 2019 Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu provozovatele zakázáno.