Synopse
Žijeme v době, kdy na nás televize chrlí jednu reality show za druhou. Citově vyprahlá společnost se tak uměle živí na osobních příbězích lidí, jejichž další osud tvarují desítky profesionálů. Cinematerapie je filmem, který zvolil jinou metodu. Na základě inzerátu na obrazovkách České televize byli diváci vyzváni, aby se zúčastnili castingu, kde mohou říct svůj příběh. Jedenáct z nich pak podstoupilo cinematerapii, kterou jim kamera, jako prostředník mezi nimi a vnějším světem, nabídla. Režisérem snímku na pomezí hraného filmu, dokumentu a reality show je Ivan Vojnár. Jedenácti protagonistům nenabízí plastické operace ani možnost setkání s někým, koho dlouho neviděli, ale nechává je ohlédnout se za svými často bizarními životy, a posunout se tak dál od palčivých traumat, která si v sobě nosí každý z nás.
O filmu
Minulý rok se na televizních obrazovkách ve vysílání České televize objevil inzerát:
Česká televize vám nabízí možnost zúčastnit se
natáčení dokumentárního filmu Cinematerapie.
Zajímá nás váš osobní příběh.
Každý z vás je jedinečný.
Dostanete příležitost otevřít své nitro a vyslovit to,
co je pro vás důležité, promluvit o svém životě před kamerou.
Na věku, ani vzdělání nezáleží.
Výběr účinkujících a první natáčení proběhne 7. listopadu
od deseti do osmnácti hodin v Televizním Klubu v Rohlíku,
budova České televize, Praha 4, Kavčí hory.
Samotný „casting na život“ nebyl zpočátku nic než experiment s otevřeným koncem. Jediným režijním zásahem byl výběr jedenácti účastníků castingu, s nimiž pak štáb zůstal ještě následujících 10 měsíců v kontaktu. Bez sebemenší senzacechtivosti, podbízení nebo naopak povyšování, vznikl portrét jedenácti zcela různých lidí, kteří k sobě během natáčení našli společnou cestu, a jejichž osudy vypovídají i mnohé o dějinném pozadí.
Film Cinematerapie vznikl v čase všeobecného odcizení, kdy řada jedinců cítí naléhavou potřebu otevřít své nitro třeba i neznámému člověku a vyslovit to, co se dere ven. Mnoha lidem se dnes totiž možnosti „mluvit a vymluvit se“ zoufale nedostává, jakkoliv jde o jednu z nejzákladnějších potřeb člověka.
Tvůrci snímku zvolili kombinovanou metodu natáčení. Dokumentárně zaznamenané výpovědi protknuli dotáčenými hranými sekvenci, na nichž protagonisté spolupracovali jako při rekonstrukci svých vzpomínek. Natáčení se tak přiblížilo terapeutickému modelu, kdy je člověku dán prostor k vyprávění a tím znovuprožití situací, které zásadním způsobem ovlivnili jeho život. Jakmile je lidem dána možnost volně a nezávazně mluvit o svých životech, dochází nejen k úlevě, ale mnozí konečně pochopí smysl některých událostí, vyrovnají se s nimi, a nebo je dokonce překonají.
Rozhovor s režisérem Ivanem Vojnárem
Film Cinematerapie tvoří vyprávění osobních příběhů ale i jejich rekonstrukce. V jaké fázi natáčení jste se rozhodl některé situace inscenovat, a z jakého důvodu?
Předem bych chtěl poznamenat, že někteří mí spolupracovníci uvítali můj nápad pracovat s náhodným výběrem protagonistů, ale ne všichni věřili, že se na inzerát vůbec někdo dostaví. Chtěl jsem si potvrdit svou myšlenku, že předem nepředvídatelné natáčení „vypravěčů příběhů“ lze uskutečnit a následně potvrdit, že každý jedinec je výjimečný.
Mohl jsem kdysi pozorovat psychoterapeutická sezení různého druhu, ze kterých bylo zřejmé, že vypovědět svůj příběh, uvolnit vnitřní bolest, nebo podělit se o svůj problém lze různými způsoby. Nejčastější je ten orální, artikulační, pokud má protagonista aspoň částečnou důvěru k lidem, kteří mu naslouchají. Druhým možným způsobem je hra, pohyb, řeč těla. Pokusit se před ostatními zahrát části ze své minulosti, které nás trápí. K terapii také patří, aby naslouchající dali vyprávějícím příležitost občas mlčet. Věřil jsem, že lidé rozmanitého životního osudu přijdou před naši kameru, že jim poskytnu zmíněné formy pomoci a nebudu si při tom hrát na psychoterapeuta. Už před natáčením jsem byl rozhodnut nechat protagonisty zasahovat do příběhů těch druhých a rekonstruovat některé fragmenty formou hraného filmu. Nešlo mi o vážnou hru na „psychodrama“, chtěl jsem, aby si rekonstrukce zachovaly hravost a určitou naivitu. V tomto smyslu může mít i titul filmu Cinematerapie určitý ironický podtext.
Vybíral jste finální sestavu účastníků castingu s nějakým dramaturgickým záměrem, nebo čistě podle toho, kdo Vás nejvíce zaujal?
V úzkém štábu mých spolupracovníků jsme museli eliminovat počet budoucích představitelů. Hlavním důvodem byl úmysl zachovat dramatický vývoj různých osudů v rámci stopáže celovečerního filmu. Nemohli jsme se shodnout na výběru. Potvrdilo se, že zajímavost jedince je subjektivní pojem. Vzhledem k tomu, že účinkující nepřivedla před kameru absolutní náhoda, ale určitý záměr – rozhodnutí zúčastnit se castingu, snažili jsme se vybrat i jedince, kteří nepůsobili prvoplánově jako příliš vybočující. Realizace nás ovšem mnohokrát překvapila. Samotné vybírání někoho, kdo je „více nebo méně“ zajímavý je mi z duše protivné, a oslabuje zmíněný princip náhody.
Cinematerapie osciluje na pomezí reality show i terapeutického sezení. Všímal jste si, jaký vliv má natáčení na samotné protagonisty?
Inzerát je způsob, kterým je možno iniciovat reality show. Některé prvky reality show jsou velmi přitažlivé, ovšem až do té doby než protagonisté začnou být nuceni k producírování v show businessu a přeměňováni v celebrity.
Snažili jsme se o pokoru k odhalovaným příběhům. Některým představitelům se evidentně před kamerou ulevovalo. Stále jsme byli v napětí, jak se vztah účinkujících k nám za kamerou bude vyvíjet.
Musel jste získat jejich důvěru a přitom si zachovat dostatečný odstup. Co bylo těžší?
Důvěra se nezískává lehce a může se velmi rychle změnit v opak. Princip autorovy distance oproti úplnému ztotožnění s děním před kamerou je nutno udržovat v neustálé rovnováze. To se týká jak vztahu k profesionálnímu herci, tak k tomu, kdo stojí před kamerou poprvé a sděluje svůj životní příběh.
Jakým způsobem jste s Tomášem Bojarem psali scénář pro film, jehož vyvíjení šlo asi jen těžko předpovídat? Přiblížil se výsledek Vašim původním představám, nebo Vás naopak překvapil?
Scénář naznačoval pouze náš záměr a základní směřování, ostatní se vyvíjelo podle toho, jací lidé přišli před naši kameru. Deset měsíců jsme sledovali, jak se odvíjela rozmanitá vyprávění a zároveň se příběhy navzájem dotýkaly a prolínaly.
Cinematerapie
Premiéra: dnes!
Režie: Ivan Vojnár
Scénář: Ivan Vojnár, Tomáš Bojar
Kamera: Michal Černý
Střih: Šárka Němcová
Koprodukce: Ivan Vojnár Film, Česká televize, i/o post
Více informací o protagonistech filmu najdete zde.
Zdroj: tz
