Cílová rovinka

Cílů rozeznáváme mnoho. Těžké, snadné, vyoké, nízké, zbytečné, mlhavé, prostě různé. A leckdy i pěkné a zasloužené. Jsou většinou takové, jaké jsme si je vytyčili, často i horší.

Mnohem horší než nejhorší cíl je však právě cílová rovinka. Avšak cíle bez zdolání cílové rovinky nedosáhneme. Proto cílová rovinka není nic jiného, než zkouška vůle. Nohy i jazyk už se nám pletou bůhví kde a to poslední, co nás v této chvíli zajímá je elegantní styl. Hlavně se doplazit.

Jiná je cílová rovinka vítězů a jiná je cílová rovinka poražených, jichž je vždycky mnohem více. Pro ty první je cílová rovinka něčím, co je přimějě k nečekanému výkonu. Buď proto, že jim někdo šlape na paty, a tudíž se na posledních metrech rozhoduje o celkovém pořadí, nebo proto, že mají z hlediska té většiny těžko pochopitelnou potřebu zlepšit si vlastní rekord. Nic z toho dnes naštěstí není náš případ. Dobíháme svým tempem a nevnímáme okolí.
Diváci, pokud povzbuzovali, pak nejspíš někoho, kdo doběhl daleko před námi. Teď zbývá okolo trati parta metařů, odklízející poházené fáborky a papírové tácky od klobás.
Na druhém konci se už demontují tribuny a ředitel závodu to dávno zabalil. Ani opakovaný ceremoniál už nestihneme.

I sportovní úbor na nás drží jen silou odporu vzduchu, čemuž se vzhledem k naší rychlosti nepřestáváme divit. Tak nám ještě zbývají poslední cáry důstojnosti, neboť samotné tělo už nestojí za nic - fyzické síly leží vyškrabány až do dna někde za pátým dílem seriálu a síly morální ztratil autor nejpozději v minulém dílu při myšlenkách na zajímavý cyklistický výlet. Zbývá jen chabá setrvačnost a vidina cíle, který je zdánlivě na dosah. Ale ta hrůza! - jsme zatím jen za polovinou cílové rovinky a už nám hrozí kolabs. Na sítnici nám defiluje celý náš dosavadní život zoufalého sportovce, a to ve velmi nepěkných detailech, které se odvíjejí nesnesitelně pomalu. Ale kromě nepěkných chvil vidíme i pěkné a dokonce též pár sportovních úspěchů! No, to je velmi překvapivý, ale nic platný pocit. A úplně vzadu drze na nás mává a pošklebuje se bláhová vidina, s níž jsme do závodu vstupovali. Člověk by skoro sebral poslední síly a z nich hodil po té vidině šutrem, mít nějaký na dosah.

Tak nás napadají nepěkné triky jako zvětšení mezer mezi odstavci, aby text opticky nabyl na délce. Nebo vkládání celých zbytečných odstavců, jako je tento, pět předchozích a dva následující.

Ale jednou to snad, pro boha živýho, doběhnout musíme! Ani ta největší pitomost se přece nedá natahovat do nekonečna.

Poslední metry už jdeme krokem. Závod s pesimismem je u konce a dopadl jako až dosud vždycky. Autora čeká šatna, sprcha a zasloužený klid na lůžku.