V bývalém vojenském prostoru Ralsko se nyní chystá pozoruhodný experiment – do rozsáhlé obory, která byla kdysi sovětským tankodromem, se již brzy vydá pětičlenné „stádečko“ z Polska dovezených zubrů.
„Je to jejich návrat do míst, kde kdysi před staletími určitě žili,“ říká Miloslav Zikmund, nadlesní a oborník obory Židlov, jejíchž 3800 hektarů zvířatům poskytne ideální podmínky. „Myslím, že vše půjde opravdu dobře. Lesy a pastviny, které tady mají, jsou pro ně ideální. A hlavně budou mít hodně klidu, obora to je opravdu rozsáhlá,“ dodává a hledí na svých pět „svěřenců“ - býka Porta a čtyři krávy se jmény Karvina, Kastelanka, Kahunka a Katrinka. Jsou tu od poloviny ledna, kdy je v Polsku koupily Vojenské lesy a statky ČR, jimž obora patří.
Zubři vypadají opravdu spokojeně – ládují se trávou a poklidně korzují svým oblíbeným teritoriem na hranici velké louky a hustého lesa. Od obory je zatím odděluje plot několikahektarového výběhu, kde procházejí karanténou.
Ponurost, divokost a hlavně klid
Jsme v hloubi pozoruhodného krajinného celku, který svojí divokostí a opuštěností působí chvílemi jako romantická a nádherná divočina, chvílemi jako ponurá a depresivní zóna nezacelitelné zkázy. Do počátku devadesátých let tu bylo tankové cvičiště sovětské armády, která zde nacvičovala ostré střelby a devastovala kraj luk a lesů. „Když jsem sem v devadesátých letech přijel poprvé, byla to opravdu spálená země téměř bez stromů. Hrůza,“ říká Zikmund, když projíždíme úzkými asfaltkami mezi nízkými kopci a loukami, na nichž se příroda s proměnlivým úspěchem snaží zamaskovat zkázu. Ponurosti – či tajemnosti, chcete-li – ještě přidávají základy německých chalup, které na několika místech u cesty připomínají, že tu před tím, než tu vznikl vojenský prostor, byly sudetské vesnice.
Zubrům se tu nejspíš opravdu bude líbit, klid tu budou mít naprosto božský. V České republice existuje několik míst, kde nadšenci zubry chovají, omezují je však prostory, a zvířata mají pouze v relativně malých výbězích. V Oboře Židlov však budou žít opravdu ve volné přírodě. „Budeme se ale snažit mít o nich přehled. A v zimě je budeme přikrmovat,“ říká Zikmund. Na čas se jim samozřejmě mohou i ztratit z očí, 3800 hektarů je přece jen velká plocha. (Jeden údaj pro lepší představu o její velikosti – plot obory má celkem 28 km).
Až dorazí turisté...
„I turisté či cyklisté, kteří oboru navštíví, tedy budou mít šanci zubry zahlédnout. Na druhou stranu jim v tom rozhodně nebudeme nijak pomáhat, nejsme zoologická zahrada,“ říká Miloslav Zikmund. A je třeba se něčeho bát? Oborník kroutí hlavou. „Zubři jsou plaší, nedovolí lidem, aby se k nim přiblížili. Žádné větší nebezpečí tedy nehrozí,“ podotýká. Ovšem moji snahu vyfotografovat mohutného býka Porta z těsné blízkosti sleduje trochu nervózně. Přece jen, je to velké zvíře. „Z Evropy za posledních několik set let není znám případ, že by zubr něco udělal člověku,“ podotýká.
No není to krásná představa, že po nedělním obědě na Máchově jezeře si zajdete do obory a třeba v dálce zahlédnete pádící stádo mohutných zvířat? A děti na ně budou volat: „Bizoni! Pojďte sem!“?
Představa to krásná je, ovšem v praxi to tak rozhodně jednoduché nebude. Obora Židlov je sice otevřena veřejnosti, režim v ní je ovšem nastaven tak, aby klid zvířat měl přednost před davy návštěvníků: v některých obdobích roku je vstup zakázán, autem se do ní jezdit nesmí a i pohyb cyklistů je omezen pouze na vymezené cyklotrasy. Čas od času tu dělají na milovníky kol, kteří sjedou mimo vymezené trasy, „hon“ - kdo projede značku zákaz vjezdu cyklistům, dostane velkou pokutu.
Podtrženo sečteno: dostat se k zubrům po nedělním obědě snadné nebude. Na druhou stranu nadšence neváhající podat nemalé pěší výkony nikdo zrazovat nebude. Tedy do seznamu zvířat, které je možné potkat v českém lese, si děti ve škole mohou k liškám, zajícům a datlům přidat i ono mytické zvíře.
Na pokraji vyhynutí
Zubr je opravdu unikátní tvor, jehož ústup z role „pána hlubokých hvozdů“ začal již hodně dávno. Důvod je zřejmý: pro lidi byl vždy výhodným cílem loveckých výprav. Na mnoha místech Evropy byl tedy vyhuben již před stovkami let – například koncem 11. století ve Švédsku, v 15. století ve Francii, ale ani poměrně izolované končiny mu nedaly šanci přežít: poslední kus v Transylvánii byl zastřelen v roce 1790.
A v Čechách? Přesnější informace o tom, kdy mohl být u nás vyhuben, chybějí. Není však pochyb, že i u nás kdysi žil, v pramenech jsou z 16. století doložené chovy zubrů z obor i pokusy znovuzaložit populace v lesích, například na Křivoklátsku.
A posledním místem, kde populace těchto zvířat přežila do 20. století, byly rozsáhlé hvozdy Bělověžského pralesa (dnes se o něj dělí Polsko a Bělorusko). Po staletí tu místní vládci zubry chránili a pytlačení trestali smrtí. Poslední ránu stádům ovšem zasadila první světová válka. Němečtí vojáci zubry na jejím konci vybili téměř všechny. Udává se, že válku jich přežilo jen devět. A že poslední volně žijící zubr byl v Polsku zabit v roce 1919, úplně poslední volně žijící kus padl rukou pytláka v roce 1927 na Kavkaze. (Ten patřil k tzv. kavkazskému poddruhu, zde je řeč o poddruhu nížinném).
Výsledek? Když se biologové v roce 1923 pustili do horečné snahy zubry zachránit, zjistili, že na světě se po zoologických zahradách vyskytuje jen nějakých 50 kusů nížinného poddruhu a pouhý poslední býk poddruhu kavkazského.
Spása v hodině dvanácté
V tu dobu, v hodinu dvanáctou, začala snaha o záchranu zubrů. A byla poměrně úspěšná. Trvalo to však až do padesátých let 20. století, než se zubři vrátili do divoké přírody - tehdy je začali vypouštět zpět do Bělověžského pralesa. Odtud se poté podařilo zakládat další menší „návratová“ stáda a nyní je počet zvířat po celém světě odhadován na nejméně tři a půl tisíce, které jsou v mnoha zemích - kromě východní Evropy i třeba ve Španělsku nebo Kyrgyzstánu. (A v Polsku jich je tolik, že ceny zvířat pro ralské stádečko ani nebyly nějak závratné: 2000 euro za krávu, 2500 euro za býka). Všechna dnes žijící zvířat jsou potomky pouhých 12 chovných kusů, čistá kavkazská linie zanikla, onen jediný býk, který přežil, dal ovšem vzniknou „křížené“ populaci nížinno-kavkazské.
I proto odborníci někdy varují, že zubři jsou i nadále velmi ohroženým druhem, neboť jsou si všichni velmi příbuzensky blízcí a náchylní k nemocem. Skupinka zubrů z ralských lesů ovšem rozhodně nevypadá, že by si z rizika degenerace něco dělala. Spokojeně přežvykuje a rozvážně se prochází po okraji lesa, Porto sebevědomě pozoruje své stádo. „Rádi bychom, aby tu celkově žilo zhruba 25 zubrů,“ říká Miloslav Zikmund. A pátravě hledí na čtyři zubří krávy, tedy zejména na břicha dvou z nich – existují totiž náznaky, že by mohly být březí. A že se tedy v dohledné době již ve více méně volné přírodě narodí po stovkách let první „čeští zubři“.
„Uvidíme, nepředbíhejme. Odchovat zubry je těžší, než se zdá,“ poznamenává lesník Zikmund. „Tady se jim prostě musí líbit. A teoreticky by tu měli mít ještě o něco lepší podmínky než v Polsku.“ Pak spokojeně pohlédne na „své“ lesy a dodává: „Myslím, že to půjde."
Autor: Jan Rybář, hostující šéfeditor serveru Ekolist.cz, kde působí v rámci grantu Rok jinak Nadace Vodafone.
Zdroj: Ekolist.cz
