Farář Kuffa se na faře ve slovenské vesnici Žakovce pod Tatrami stará o bezdomovce, bývalé vězně, alkoholiky, drogově závislé, tělesně postižené, a další sociálně znevýhodněné osoby, které by jinak skončily na ulici, a snaží se jim dát novou šanci v životě. Snímek ukazuje život v této komunitě, kterou Marián Kuffa vytvořil.
V letošní porotě zasedli spisovatelka a literární historička Radka Denemarková, fotograf Tono Stano, ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab, Ondřej Kamenický z Jednoho světa a Štěpánka Korytová z okruhu přátel Pavla Kouteckého.
Členové poroty u filmu ocenili poctivost, s níž režisérka Jana Ševčíková zdokumentovala životní příběh faráře Kuffy, bývalého nadšeného horolezce. Toho k víře přivedla nehoda na Gerlachovském štítě, při níž málem přišel o život.
Režisérka Jana Ševčíková převzala na slavnostním večeru vyhlášení devátého ročníku Ceny Pavla Kouteckého v Divadle Archa kromě sošky od sklářského výtvarníka René Roubíčka také odměnu sto tisíc korun od Nadačního fondu Avast. Film Opři žebřík o nebe podle poroty aktualizuje a nabourává známé situace, vstupuje do světa všech postav citlivě, ale neuhýbavě a je zároveň precizní studií i o tom, že žádný člověk není tak moudrý, aby věděl o každém zlu, které koná. Snímek vznikal celkem pět let, režisérka si tak z podtatranské fary přivezla celkem dvě stě čtyřicet hodin natočeného materiálu. K neobvyklému faráři se dostala díky článku v novinách a nepřestal ji fascinovat dodnes. Na faře v Žakovcích žije okolo dvě stě padesáti sociálně vyloučených lidí, kteří by jinak byli na ulici.
Více o Ceně Pavla Kouteckého zde.
Trailer k filmu Opři žebřík o nebe
Rozhovor s režisérkou Janou Ševčíkovou
Co vás přivedlo k faráři Mariánovi Kuffovi a proč jste se rozhodla zdokumentovat právě jeho činnost?
V roce 2008 jsem četla v novinách článek o faráři Mariánu Kuffovi, který na Slovensku na faře v Žakovcích pomáhá sociálně slabým lidem. Za několik týdnů jsem se ocitla s rodinou na prázdninách v Tatrách, a tak jsme za ním všichni vyrazili do Žakovců. Na faře mi oznámili, že farář je natolik zaneprázdněn, že neohlášené návštěvy nepřijímá. Nakonec byla z domluveného pětiminutového setkání skoro hodina. Když jsem se na závěr zeptala, jestli se můžu vrátit, odpověděli mi, že nikoho nevolá ani nevyhání, že vše je v rukou božích. Za tři týdny jsem do Žakovců dorazila s krosnou na zádech a zůstala asi čtrnáct dní. Nakonec jsem tam pravidelně dojížděla bez kamery jen s magneťákem po celý rok. Byl to čas, který mi pomohl, abych se dostala nejen do života Mariána, ale i do životů ostatních lidí, kteří s ním na faře žili.
Jak se na jeho působení pod Tatrami díváte? Není jeho snažení až skoro na dřeň, na úkor jeho osobního života?
V současné době přežívá nejen na Slovensku, ale po celém světě mnoho bezdomovců, kteří bezcílně bloudí městy. Mnozí se nedokážou postavit na vlastní nohy a žít samostatně. Na ulici se dá přežít jen velmi těžko bez alkoholu a drog. Na to jsou zase třeba peníze, a tak občas i kradou. Většina z nich ani pracovat nechce, často nemají ani občanský průkaz, natož zdravotní či sociální pojištění. V této době se řeší problém bezdomovectví ve větších městech převážně útulky – noclehárnami. Tam ale buď přijdete přes den a musíte vypadnout do večera, nebo přijdete večer a vypadnout musíte ráno. Někde dostanou lidé najíst, mohou se vykoupat a obdrží i čisté oblečení. Ale nic pro to nedělají, berou to za naprostou samozřejmost, zvyknou si a tím vše končí. Chybí místa s resocializačním zařízením.
Na faře v Žakovcích žije okolo dvě stě padesáti lidí s podobnými osudy. Farář Marián nekáže žádné teorie a nepředkládá intelektuální teze o občanskoprávní pomoci. Jeho síla pochází především z víry – i když ho denně potkáváte v zablácených pohorkách, montérkách a vaťáku od cementu. Říká: „Chceš příležitost pro lepší život? Pomůžu ti, ale zapoj se. Chceš brát? Nauč se dávat.“ V kapli pak do svých kázání dovede lidi skutečně zatáhnout, že se jim zaryjí pod kůži, ať chtějí nebo ne. Evangelia předává pomocí příběhů, které během dvaceti let na faře s lidmi prožil, častokrát se svojským humorem. Víru nekáže, ale žije se vším, co k životu patří – včetně osobních tužeb, průšvihů a pochybností. Marianův postoj byl pro mě výzvou pro film.
Myslíte si, že se Kuffovi toto úsilí nějakým způsobem může vůbec „vrátit“?
To je otázka spíš pro Mariána. Nicméně nemyslím si, že se mu od lidí něco vrátí. Každý člověk má jiný úhel pohledu na to, co je to oběť, co je to služba, co je to víra. Doufám, že můj pohled najdou diváci ve filmu.
Film jste natáčela pět let. Kolik natočeného materiálu jste měla k dispozici? Bylo těžké vybírat, co do filmu použijete?
Měla jsem celkem dvě stě čtyřicet hodin natočeného materiálu, přičemž výsledný film trvá jednu hodinu čtyřicet minut. Co k tomu dodat?
Jaké postavy z fary ve filmu sledujete a jak jste se pro ně rozhodla?
Každá z postav ve filmu kope za svoji partu – od alkoholiků, drogově závislých, bezdomovců, přes lehké holky až po člověka, co strávil sedmnáct let na samotce. Do Prahy si přivezete natočený materiál, natáhnete jej do počítače a Žakovce máte v obýváku i s panem farářem. Postupně jsem si vybírala lidi, které jsem pak sledovala nejen na faře, ale i mimo ni. Hledali jsme je se štábem v parcích, hospodách, nádražích i v jiných městech. Chtěla jsem ukázat, jak ti lidé žijí, když opustí faru, jaký mají vztah k faráři, k Žakovcům, jak reagují, když se dostanou do maléru. Jestli jsou schopni se vrátit, nebo jsou natolik ješitní a než by přiznali svoji prohru před farářem a celou komunitou, raději v té mizérii zůstanou.
Jak na natáčení vzpomínáte? Přece jen jste v Žakovcích strávila spoustu času a je to zcela jiný svět než v Praze.
Říká se, že vše ukáže čas. A mně Žakovce s panem farářem a ostatními lidmi prostě chybí.
Co pro vás znamená Cena Pavla Kouteckého, kterou jste za film získala?
Je to radost nejen pro mě, ale pro všechny, kteří pomohli „opřít žebřík o nebe“. A doufám, že se tato zpráva dostane i k Mariánovi.
Zdroj: tz, redakčně upraveno
