Dechovka na prvomájových průvodech je každý rok stejná. Ale jen ta. Brambory jsou rok od roku horší, z mléka lidi dostávají vyrážky, vodu z vodovodu mají kojenci zakázánu dostávat. Lži a podvádění lidí je taky rok od roku horší, sprostší a mechaničtější. A tak se za řevu dechovky pochoduje do prdele, do otroctví, k smrti.’ čtu dnes co napsal vprostřed tuhé normalizace básník Jan Zábrana. ‘Všichni se proměnili v roboty. „Všichni neužiteční učiněni jsou.“ Všichni už říkají jen to, o čem vědí, že se od nich chce slyšet. Aby je nepronásledovali, kdyby řekli něco, co nová třída nechce slyšet. Aby je nevyhodili ze zaměstnání. Aby jim nezkrátili důchod. Aby jim nevyhodili děti ze školy. Aby jim nepřestali dávat výjezdní doložky do Jugoslávie.’
Tak jo, kulisy jsou trochu jiný, takový, jaký jsme si sami vytvořili. Oslavy prvního máje jsou věcí minulosti. Dechovku nahradily skočnější rytmy, brambory jsou jak nakreslený. Děti nám ze škol nikdo nevyhodí a do bývalé Jugoslávie se můžeme ob den jezdit dívat na východ slunce.
Anebo taky nemusíme. Vezeme se v tom dobrovolně, nikdo nás nenutí.
Prostě to dělat chceme. Jsme stádo. Sami jsme si o to řekli.
Prodávaj nám jedy, navíc s prošlou lhůtou, vymyslej na to akci a my jim to pěkně zbaštíme, můžeme se přetrhnout, abysme si to shnilý maso koupili.
Dobře, tisíckrát dobře nám tak!
Zobeme jim z ruky, necháváme si ničit periferie měst, reklamu si necháme nalepit přes okno, nevadí nám, že Delvita za Prahou při stavbě svých hangárů zničí archeologický naleziště a vysype ho na smeťák.
Vždyť co je nějaká minulost proti zítřejšímu žvanci?
Někde jsme sice možná kdysi četli, že národ, který zapomíná na vlastní minulost, je odsouzen své chyby opakovat, ale koho to dneska zajímá?
„A tak se za řevu dechovky pochoduje do...“
Je nám to jedno, jsme tupý, zpitomělý a slepý.
Kam až to musí zajít, abysme pochopili, jakou hru tady hrajeme?
Tvůrci Českýho snu nás při tom nafilmovali, ale my jsme je chtěli žalovat za to, že nám ukázali, jak nekonečný jsme idioti.
Je tohle vůbec možný?!
A zítra? Hurá do Albera!
Tak ať žijem!
(Použitý citát z knihy Jana Zábrany Celý život, výbor z deníků 1948/1984, Torst, Praha 2001.)
