Ganga je řeka, která živí Indii, podobně jako Nil živí Egypt a Mekong jihovýchodní Asii. Jak napsal Džaváharlál Néhrú, je příběh Gangy od jejích pramenů až k ústí, od starých časů až po moderní dobu příběhem indické civilizace a kultury, rozkvětu a pádu jejich říší i velkých měst. Kolem Gangy se odvíjí historie. Třetina indických obyvatel žije ve městech Ganžské nížiny nebo ve městech přímo na březích posvátné řeky.
Z Himaláje k deltě
Pramení jako říčka Bhagírathí v Himálaji v ledovci Gangotri v nadmořské výšce 4800 metrů v ledovcové trhlině, která je klasifikována jako ledová jeskyně a dostala název Kravská tlama. Řeka doslova proletí 250 kilometrů horami. Zvládne výškový rozdíl více než 4000 metrů a zhruba sedm set kilometrů od pramene u města Hardvár se dostane na úroveň necelých tři sta metrů nad mořem. Jejím cílem je Bengálský záliv. K němu jí zbývá přes 2000 kilometrů pomalým tokem indickými státy Uttarpradéš, Bihár a Západní Bengálsko. Ještě než do zálivu dospěje, spojí se v Iláhábádu se svým dvojčetem, rovněž posvátnou řekou Jamunou. Půda mezi oběma řekami, které dlouho tečou souběžně, je velmi úrodná. Ganžská nížina odedávna živí celý subkontinent. Na závěr svého putování vytváří Ganga spolu s Brahmaputrou největší říční deltu na světě.
Klimatický režim
Vody Gangy často zaplavují rozsáhlá území. Tání sněhu v Himálaji probíhá ve stejném období jako monzunové deště a k záplavám by někdy stačil i jediný z těchto dvou faktorů. Mírné záplavy jsou přínosné, protože Ganga s sebou nese úrodné bahno, běžné jsou ale i katastrofické scénáře, které si vyžádají tisíce životů.
Zima v těchto oblastech naopak bývá velmi dlouhá a suchá a spodní vody obvykle půdu zavlažit nestačí. Nastává druhý extrém – sucho a hladomor. Přesto více než tři sta milionů lidí, tedy skoro třetina obyvatel Indie a také velká část obyvatel Bangladéše, závisí obživou na této řece, přilehlých nížinách a její deltě. Díky nánosům Gangy dávají tyto oblasti dvě úrody ročně. Pěstuje se tu rýže, cukrová třtina, luštěniny, olejniny, brambory i pšenice a také nejrůznější zelenina – například okurky, papriky, sezam a hořčice.
Jak vnikla Ganžská nížina? Před desítkami milionů let se tektonická deska (nynější Indie) odtrhla od desky indoaustralské a posunula se na sever. Tam se srazila s euroasijskou deskou. Výsledkem bylo pohoří Himálaj a rovinatá oblast pod jižními svahy velehor – Ganžská nížina.
Delta
Rozkládá se na ploše nejméně šedesát tisíc čtverečních kilometrů. Její tvář se vlivem působení záplav a uragánů neustále mění. Jsou tu desítky tisíc ostrovů a ostrůvků, umělých kanálů a příkopů. Daří se tu rýži a cukrové třtině a pěstuje se tu i proslavená indická juta.
Část delty tvoří bažiny pokryté většinou mangrovovými porosty. V oblasti Sundarbam je rezervace, kde žije několik posledních desítek bengálských tygrů.
Nejšpinavější řeka světa
Indická vláda věnovala v poslední době na ozdravění Gangy přes tři sta milionů dolarů. Není to téměř znát. Podle indického ministra životního prostředí a lesů by Ganga potřebovala investici nejméně půldruhé miliardy dolarů.
Odhad není přehnaný. Do Gangy jde všechno. Splašky a výkaly z menších měst a vesnic, které nejsou napojeny na kanalizaci. Do řeky se v některých místech přímo sváží pevný odpad. Ze zemědělských oblastí se do ní s deštěm a splavenou půdou dostávají pesticidy, herbicidy a umělá hnojiva. Z továren, kterých je podle řeky mnoho set, odcházejí do Gangy nejrůznější mnohdy jedovaté látky. Nejhorší je to z kožedělného průmyslu. Závodů, kde se zpracovává kůže, je podél Gangy celá řada. Specialitou posvátné řeky jsou těla uhynulých zvířat a někdy i lidí, která nafouklá plavou na hladině. Do řeky se házejí těla posvátného uhynulého hovězího dobytka a často jen napůl spálené pozůstatky lidí. Běžně se do ní sype popel nebožtíků. Přáním velké části Indů je skončit právě v Ganze.
V posvátné řece je možné se nakazit čímkoli. Je to o stupeň horší než s Jamunou. Epidemie cholery jsou tu běžné. Očistná koupel v Ganze je přitom pro hinduisty něčím jako pouť do Mekky pro muslimy. Každý by ji měl nejméně jednou za život vykonat. Lidé do řeky vstupují, polévají si její vodou hlavu, dokonce její vodu pijí. Dospělí i děti. Je s podivem, že většinou to přežijí.
Svátky a poutě
Jednou za dvanáct let vypukají velké oslavy. Jde o svátek Máhákumbhméla. Nemá pevné datum. Astrologové vždy určí období, které považují za nejpříznivější. Je to nejvýznamnější svátek Indie. Jeho oslav se účastní desítky milionů lidí. Břehy Gangy u Iláhábádu spojují v té době provizorní pontonové mosty, aby poutníci měli co nejsnazší přístup do posvátné řeky. Město Iláhábád je centrem oslav, protože se tu Ganga spojuje s posvátnou Jamunou. Poutníci se koupají v obou.
Ještě posvátnějším městem je Váránasí, bývalý Benáres, které si podle mýtů sám Šiva zvolil za svůj příbytek. Leží na levém břehu Gangy a celé připomíná velkou svatyni zasvěcenou Šivovi. Poutníci sem přicházejí po celý rok. Nejdříve obejdou hranice starého města. Tato pouť začíná na břehu Gangy a končí na stejném místě. Je dlouhá šedesát kilometrů a trvá šest dní.
Břehy Gangy ve Váránasí lemují schodiště (gháty) vedoucí k řece. Už před východem slunce po nich každý den sestupují do řeky poutníci. S tváří obrácenou k vycházejícímu slunci si polévají hlavu vodou, pijí ji a házejí bohyni Ganze květiny. Spousta hinduistů sem přichází zemřít. Sedí na schodišti vedoucím k Ganze a čekají. Jejich cílem je napít se před smrtí doušku vody z Gangy, aby jim Šiva pošeptal do ucha mantru, která jim umožní dosáhnout konečného vysvobození.
Zdroj: 100+1
Foto: Wikipedie
