Plovoucí elektrárna

Myšlenka jaderné elektrárny, kterou bude možné přepravovat po vodní hladině, vznikla už v sedmdesátých letech minulého století v dílně americké společnosti Westinghouse Electric pod názvem FNPP (Floating Nuclear Power Plant). Celkem mělo být postaveno osm takových elektráren, ale nepříznivé postoje voličů i politiků a celková ekonomická situace dokončení projektu zabránila.

V devadesátých letech nechal vypracovat samostatný projekt plovoucí elektrárny tehdejší šéf společnosti Rosenergoatom. Mělo to být řešení zásobování odlehlých měst na severním pobřeží Ruska elektřinou. Dnešní plány počítají s nasazením plovoucích elektráren všude, kde to bude zapotřebí pro ekonomický rozvoj měst a průmyslu. Plovoucí elektrárny by mohly pomoci i při odsolování mořské vody a vyrobit denně 240 tisíc krychlových metrů sladké vody.

Menší, ale užitečná
Nová ruská plovoucí elektrárna vzniká v loděnicích Baltijskij zavod v Petrohradě a ponese jméno Akademik Lomonosov. Bude umístěna na plavidle o délce 144 metrů a šířce 30 metrů a jejím základem bude dvojice tlakovodních reaktorů typu KLT- 40S. Jsou velmi bezpečné, proto se používají i pro pohon ponorek a ledoborců. Reaktor podobného typu poháněl např. ponorku Kursk, která roku 2000 z neznámých příčin explodovala v Barentsově moři. Ačkoli trup ponorky byl vážně poškozen, reaktor pracoval dál. Tlakovodní reaktory elektrárny Akademik Lomonosov budou mít výkon 35 megawattů, tedy desetkrát až patnáctkrát méně, než bývá zvykem u běžných jaderných elektráren.

Stavba plovoucí elektrárny vyjde levněji než stavba tradiční jaderné elektrárny. Elektrárna dokáže zásobovat energií město s 200 tisíci obyvateli po čtyřicet let. První plovoucí elektrárna by měla být dokončena v roce 2011 a o rok později by měla být uvedena do provozu v městě Viljučinsk na Kamčatce, v bývalé základně sovětských atomových ponorek. Do roku 2020 by mělo být do odlehlých měst na severu Ruska instalováno dalších sedm elektráren. Některé z nich by měly sloužit i pro výzkum ložisek plynu a ropy na moři poblíž poloostrovů Kola a Jamal. O plovoucí elektrárny projevily zájem státy jako Katar, Malajsie, Indonésie, Alžírsko či Argentina.

Možná rizika
Jakmile bude elektrárna dokončena, vlečné lodě ji přemístí tam, kde bude zapotřebí. Vždy zůstane majetkem ruské strany, která se postará o obsluhu, údržbu a čas od času ji odveze do Ruska k odebrání vyhořelého paliva a k celkové opravě, která potrvá asi dva roky. Nikdo nepovolaný nebude mít k reaktorům přístup, tím méně k jadernému palivu. Půjde o obohacený uran, který nelze využít k vojenským účelům.

Zatím nevyjasněnou otázkou je ochrana reaktorů před lidskými chybami, které mohou vést ke katastrofě. V případě nouze může být tavící se jádro reaktoru i s lodí potopeno, jeho opětovné vyzdvižení však nebude snadné. Bude rovněž nutné vyřešit ochranu elektrárny před cyklony a vlnami tsunami vznikajícími v důsledku zemětřesení. Nevyřešenou otázkou je i zabezpečení elektrárny před teroristickými útoky zejména v politicky nestabilních oblastech.

Zdroj: 100+1