Seděli jsme na klandru u busový zastávky za rohem školy a čekali na poslední dvě hodiny matiky. Diskutovali jsme nad fotkou v Kosičově mobilu, kterou mu prej poslal jeho ženatej bratranec z Plzně. Údajně na ní byla bratrancova manželka. Od pasu nahoru byla jen tak a nevypadala vůbec špatně. Původně mi Kosič prezentoval Spidermana ve skoro životní velikosti, kterýho dostal k včerejším narozeninám. Jenže jak jsem listoval jeho mobilem, narazil jsem mezi fotkama pavučinu snovajícího muže, opírajícího se o myčku v Kosičovic kuchyni, na obrázek ženy, která sotva měla se Spidermanem něco společnýho. Taky mě, musim říct, zaujala víc, ačkoli Spiderman je už nejmíň měsíc můj nejoblíbenější hrdina. Tak jsme seděli a hovor se nutně stočil jinym směrem.
Jenže jsem mu nevěřil. Ne Kosičovi. Jeho bratranci.
„Ti bude posílat svojí starou, ne? Je rád, že jí má doma pod zámkem,“ říkal jsem s pohledem upřeným na displej. Ne že bych dosud neviděl nahou ženskou na fotce, ale tahle byla zvláštnim způsobem vzrušující. Nebyla to totiž stylizovaná roštěnka, jakou člověk sotva potká na ulici. Byla to normální ženská, kterou někdo doma vyfotil.
„Von se s tim nemaže. Je to hroznej kanec. Bys koukal, co mi vyprávěl. Navíc je to v rodině, věří mi. Tohle je čistě jen, abych mu záviděl.“
„Máš teda co, voe. Kozy má fakt dobrý, na to, kolik jí je.“
„V jejim věku maj všechny ženský dobrý kozy. Ještě neni tak stará. Sedmadvacet.“
„No nevim,“ řekl jsem po pravdě, poněvadž tohle jsem vážně nevěděl. Vybavila se mi ale Pěnkavová, kterou jsme měli na děják. Ta měla kozy obrovský, a přestože jí bylo skoro čtyřicet, vždycky jí držely pěkně na hrudi. Horák z béčka ale tvrdil, že to je jen díky podprsence.
„Zeptej se někoho, kdo to zná,“ řekl Kosič. „Hele!“ napřímil se na klandru a zakřičel na opodál stojícího hopera Matrku: „Trsoune!“
Matrka vzhlídnul od svýho mobilu a z ucha si vyndal sluchátko. „Coe?“
„Hele, Trsoune, ty prej už jsi měl ženskou?“ vložil jsem do toho svojí iniciativu. Matrkova protřelost byla v našem ústavu značně populární. Kolovaly o ní hotový legendy, na který ale neměl přímý svědky. Moje otázka ho proto evidentně potěšila. Přisunul se k nám efektně vláčnym krokem, paradní skejtový džíny s rozkrokem u kolen a svojí pověstnou, v celý čtvrti nejrozdrbanější bejsku kšiltem na stranu. Měl už bejt na učňáku, jenže se mu skrz hlavu opakovaně nedařilo vylézt z osmičky. Bylo teda možný, že už leccos zažil. Jak přišel blíž, všimnul jsem si, že mu na bradě už rostou fousy.
„Několik, voe. Má bejt?“ prohlásil se samozřejmostí filmovýho hrdiny.
„No, tady Kosič tvrdí, že sedmadvacetiletý ženský nemaj vytahaný kozy, jo?“ zeptal jsem se rovnou.
Matrka udělal v puse slinu a parádnim obloukem jí poslal do křoví za klandrem. „Kozy mě nezajímaj, to nepoužívám,“ pravil s lhostejnym klidem.
To nás s Kosičem dost překvapilo, jelikož právě prsa jsme považovali za nejdůležitější. Snad proto, že byly nejvíc vidět. Dál jsme ve svých zoufale teoretických znalostech zatím nedospěli.
„Ne, jo?“ zeptal se Kosič. „Máš rači lachtani, jo?“
„Di ´oprdele, voe,“ odvětil Matrka stále s klidem, ačkoli po tak drzý otázce bych čekal, že Kosiče z klandru sundá. Ale bydleli ve stejnym domě, možná se znali víc a Kosič měl nejspíš leccos dovolený. „Každopádně sedmadvacítka eště neni žádnej geront. Leda by měla už fakany. Ale důležitý jsou jiný věci než kozy,“ dodal Matrka tajemně.
„Fakt? Jaký?“ chtěli jsme vědět, nebooť jsme mlhavě tušili, že holky se od kluků lišej i od pasu dolu, ačkoli na každý noze měly prstů taky jenom pět.
„Máte cígo?“ zeptal se Trsoun. Přijal žold, zapálil si a vyhoupnul se mezi nás na klandr. Byla to pocta, sedět s nejstaršim návštěvníkem našeho ústavu na jednom zábradlí.
„Co teda?“ otázal jsem se.
Matrka nasál kouř a na rozdíl od nás ho dlouho podržel v plicích. Udělal tak efektní pauzu. Pak kouř opět efektně nosem vypustil a pravil:. „Jasně pyča, vole!“
Jak to řek, začalo se mi špatně sedět. Uvědomil jsem si, že možná stojim na prahu sice druhou osobou zprostředkovanýho, nicméně zásadního poznání.
O nic zkušenější Kosič ale řekl: „C! Maj všechny stejnou. Kozy jsou ale různý!“
„By ses divil, kámo,“ pravil Matrka. „Jednak jí má každá jinou, a hlavně – to, jakou jí má, je sakra důležitý.“
Taková skutečnost se značně vzdalovala možnostem mojí fantazie, a proto byla pro mě za hranicí zajímavosti. Pokusil jsem se teda přes jedinou vlastnost, jíž jsem u ženskýho pohlaví moh aspoň teoreticky tušit, dostat Matrku zpátky k prsům, u nichž na ní v mých očích nejvíc záleželo. „Jakože některý jí maj velkou, jo?“
„No, v tom až takový rozdíly nejsou. I když to vodvisí jak kozy – zase vod fakanů,“ pravil Matrka.
Musel jsem si taky zapálit retko. Takový věci se nedaj poslouchat, aniž by člověk neznervózněl.
„Takže pevnost i velikost toho dole poznáš podle fortelnosti toho nahoře, jo?“ dedukoval jsem už zachvácenej neznámym vzrušenim. Kosič seděl, ani nedutal. Hleděl na Matrku dost neinteligentně.
„Blbost, páni. Tim se neradno řídit,“ pravil zkušený spolužák. „Chci říct, že de vo tvar, ne vo velikost. I když vo tu taky, ale kupodivu právě naopak než u koz.“
To už jsem nechápal vůbec.
„Chceš tvrdit, že je to jako s ciftem, jo?“ probral se Kosič.
„To ti bůh řek!“ přitakal Matrka a mezi svejma kolenama pustil na asfalt další slinu. „Jasný, kámo,“ pokračoval. „Musí se ti líbit zrovna jako její cift. Jinak tě nebere, i dyby měla hlavu a kozy jak Spearsová. Je to totiž věc estetickýho cejtění,“ začal Matrka stáčet řeč divnym směrem.
„Tomu nevěřim. Co na tom může bejt tak rozdílnýho! Jednou je to jen díra do těla, tak se nemůže až tak lišit,“ nedal se Kosič. „Navíc Spearsová by mě nebrala, ani kdyby jí měla do půlky břicha.“
„Věř zkušenýmu, diskonte,“ vrátil mu Matrka ty lachtany. Kosič zrudnul, ale nic neřek. „Navíc už jsem řek, že vo velikost vůbec nejde – vagína se ti předevšim musí líbit.“
„Mně by se líbila každá,“ řek jsem, protože jsem se znal.
„Seš vedle. Nelíbila. Řikám, že je to jako s ciftem. Podívej támhle bárbína Roziňáková,“ ukázal na holku, se kterou chodil do stejný třídy. „Je teda vyladěná, poněvadž její fogin je vyfutrovanej, ale cift má jak noční můru. Ten vohoz je jí prd platnej. Naneštěstí to zjistíš, až když jí ho sundáš.“
„Nojo,“ vpadnul do toho Kosič, „ale kozy má slušný.“
Zaostřil jsem teda na Roziňákovou. Přes obličej jí padaly blonďaté vlny. Pod nima se jí ale tričko šponovalo přes nádherný polokoule.
„No právě!“ řek Matrka. „Jenže to je asi tak všechno.“
Seděli jsme s Kosičem mlčky, ohromeni sdělenou skutečností, že náš společník zná svou spolužačku tak detailně.
Matrka cvrnknul vajgla do kanálu. „Ale dyž ti de jen vo kozy, nemáme se vo čem bavit,“ uzavřel to nakonec a seskočil z klandru. „Se mějte. Musim. Budou mě vzdělávat,“ pravil ještě a lážo krokem se odsunul za roh do školy.
Toho dne jsme se o tajemství vagíny už víc nedozvěděli.
