Styl, v němž se stavělo v jižní, střední a západní Evropě desátého až třináctého století, byl pojmenován teprve v devatenáctém století. Slovo románský poprvé použil francouzský učenec a archeolog Charles de Gerville v roce 1818, když psal o umění, které souviselo se skupinou stejně označených jazyků.
Původ románského stylu, jehož charakteristickým znakem byl prostý, nelomený oblouk a valená nebo křížová klenba, se brzy stal předmětem mnoha ideologických sporů. Francouzští archeologové tvrdili, že středem románského stavitelského umění se záhy stalo město Toulouse. Španělští odborníci kladli původ románského slohu na území Španělska. Podobně se začal hledat národní původ jednotlivých stavitelských škol, mezi nimiž se rozlišovaly i jednotlivé regionální odchylky. Vznikal prostor pro nekonečné dohady o tom, který ze stylů předcházel jinému a kdo koho více ovlivnil.
Východiska a vývoj
Ačkoli se do podoby staveb častokrát promítly různé místní tradice, měla románská architektura v celé Evropě jednotný charakter. Společným rysem byla inspirace antickou architekturou. Románský styl převzal z římského stavitelství v podstatě celé stavby, ať šlo o obytné paláce, kruhové rotundy, které Římané stavěli jako hrobky, nebo baziliky o několika lodích, jež v období antiky sloužily jako soudní budovy a později jako tržnice.
V jedenáctém století se významným prvkem výzdoby románských staveb stávají sochy, zejména lidské postavy, ale i mytická stvoření jako bazilišci, sirény a samozřejmě ďáblové. Měli symbolizovat boj dobra se zlem a působit na obrazotvornost věřících, kteří neuměli číst. Symbolika výjevů byla všem dostatečně známá a nečinila nikomu potíže.
Výzdoba byla důležitou součástí románských církevních staveb, zvláště těch velkých, které si rozlohou nezadaly s pozdějšími gotickými katedrálami. Románským kostelům však na rozdíl od gotických chybělo světlo a lehkost. Přesto se románský sloh vedle gotického udržel ještě půlstoletí. Zatímco se v Chartres dokončovala gotická katedrála, v určitých oblastech severní Itálie, jižní Francie a Německa se nadále stavělo v románském stylu.
Záplava barev
Současné vnímání románských staveb neodpovídá tomu, jak tyto stavby vypadaly a působily v době svého vzniku. Řada románských sakrálních staveb byla v devatenáctém století upravena, někdy velmi podstatně. Románská průčelí staveb v Benátkách vypadají sice věrohodně, jsou však výsledem přestaveb podle představ architektů. Ti opomíjeli důležitý fakt. Průčelí románských církevních staveb nebyla nikdy bílá, jak se domníval francouzský architekt Le Corbusier, naopak byla velmi výrazně barevně vyzdobena. Sochařská výzdoba tympanonu hrála tolika výraznými barvami, že by to dnešnímu pozorovateli možná připadalo až nevkusné. Bílý kámen, který dnes obdivujeme, byl znamením, že chrám ještě není dokončen. Totéž platilo i pro interiéry, které pokrývaly nástěnné malby, mozaiky a barevné tapiserie. Nade vším vynikaly zlaté bohoslužebné předměty vykládané drahými kameny.
Zdi románských staveb dokazují také nepravdivost mýtu o tom, že umělci zůstávali anonymními. Naopak, na velmi důležitých místech kostelů lze najít podpisy tvůrců výzdoby a zřejmě i stavitelů. Byly to tak známé osobnosti, že pouhé uvedení jména mělo podobný vliv jako dnes reklama.
Zdroj: archiv 100+1
