V zemi písku a oliv III. aneb Tunis boy-dobry sex

FiftyFifty, společenský magazín.
V zemi písku a oliv III. aneb Tunis boy-dobry sex na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > V zemi písku a oliv III. aneb Tunis boy-dobry sex

FiftyFifty
Share

V zemi písku a oliv III. aneb Tunis boy-dobry sex

seriál :: Tunis - modrobílá země

Tunisko je mozaikou islámu, přímořské bezstarostnosti a nevídaného temperamentu. Třetí díl seriálu vás pozve na setkání s obyvateli této rozpálené severoafrické země.

„Halo halo, English…Italian…Rusky….Čéko…?“, slyší turista takřka na každém kroku. Ať už na pláži, ve starém městě, před mešitou, anebo úplně nejhůř na trhu nebo bazaru. Jakmile ale na zdvořilost navyklý Evropan naznačí, ze které části Evropy je, začne svádět boj s komunikace-chtivými tuniskými mladíky. Ti jsou vyzbrojeni několika frázemi pro každou zmíněnou národnost. Zcela běžně tu uslyšíte například: „Čéko, jak se maš. Dobra cena. Čéka kamarád. Achój.“ a podobně. Pokud podlehnete a jen naznačíte odpověď nebo gesto, nedejbože se pustíte do konverzace, velmi brzy se téma začne stáčet zcela jiným směrem. Jste-li muž anebo smíšený pár, automaticky vám budou nabízeny ty nejlepší výrobky za ty nejsměšnější ceny. Ty se po projevení zájmu začnou pohybovat ve zcela jiných dimenzích.

Jste-li dívka, žena, případně dvojice žen či dívek, následuje bez skrupulí dotaz, zda jste vdaná. Poté se vám dostane mnoha poklon o tom, jak jste krásná, báječná a podobně. No a to je z předehry asi tak všechno. Pokud jste do této chvíli odpovídala zdvořile na dotazy a usmívala se, následuje otázka poslední: „Nechceš se mnou spát? Tunis boy, dobry sex.“ Ti méně drsní jedinci vás nejprve pozvou na večerní diskotéku, kávu nebo procházku po pláži.

Bazary a trhy jsou ovšem kapitola sama o sobě. Jejich hlavním znakem je typické smlouvání. Některé cestovní kanceláře dokonce vydaly jakési desatero úspěšného smlouvání, jehož dodržování vám může „vynést“ až méně než třetinovou cenu z původně proklamované. Obchodník se sice bude tvářit, že nic nevydělal, určitě zkrachuje a možná vás také nazve „čéko banditou“, ale ve skutečnosti si lze povšimnout potutelného a dobře skrývaného úsměvu z radosti z dobře odvedené práce a ukojené smlouvací vášně.

U červeného tuniského vína přemýšlím dlouho do noci o fascinujících fenoménech, které charakterizují tuto severoafrickou zemi. Tvrdá a nekompromisní poušť, organizovaná turistika silného kalibru, nebezpečná zdvořilost, tak trochu „jiný“ islám, možná jistý druh sexuální turistiky po tunisku…

Právě přístup k Islámu se v Tunisu zdá být, alespoň na letmý pohled, přinejmenším rozpačitý. Na jedné straně je většina mešit zcela uzavřena nevěřícím, muži odmítají a otevřeně odsuzují konzumaci alkoholických nápojů a nakonec Vám velice přesvědčivě vylíčí zázračné chvíle setkání s Ním, jediným bohem při pravidelných modlitbách. „Bůh nám dal úplně všechno – moře, slunce, jídlo, vlasy, oči, uši, rostliny, zvířata, ženy….prostě všechno. A my jsme mu za to povinováni bezmeznou vděčností a oddaností“, rozohňuje se mladý student žurnalistiky. Naivně se nechávám unést: „Rashide, a co když ti vezme, řekněme dvouleté nevinné dítě – třeba při autonehodě? Jak mu potom můžeš být vděčný?“

„Ale já jsem mu vděčný. Jsem mu povinován vděčností a také ji cítím. To dítě, je totiž podle mé víry prostě Jeho – nikoli moje nebo jeho matky, ale Boha. On nám ho ze své dobroty jen na chvíli půjčil. Měl ho ale velmi rád, a tak si ho z lásky vzal zpátky k sobě. Jako si jednou vezme nás všechny. Aby se mělo líp.“

A proč vlastně „Alláhovy paradoxy“? Při obědě se s Vámi pustí do řeči zcela neznámý číšník, který Vám v jedné větě vysvětlí, že správný muslim se nesmí v žádném případě dávat do řeči s jinou ženou, než je jeho matka, sestra nebo manželka. Co je tedy opravňuje k do očí bijící snaze, navázat za každou cenu intimní kontakt s cizinkami? Že jsou proti Tunisankám, nejspíš snadná kořist, je nasnadě. Že si některé takto cílevědomě zpestřují svou dovolenou – je takřka jisté. Že by to prostě Italky, Angličanky nebo Němky jednoduše Alláhovi neřekly? Vysvětlení Rashida se zdá být blízko k pravdě, i když z něj tak trochu mrazí: „Bůh nás všechny tolik miluje, že nám naše prohřešky odpustí.“

Do mysli se mi vkrádá myšlenka – teď odpustí cizoložství, co odpustí zítra…a pozítří…?



další články seriálu Tunis - modrobílá země



© 2005 – 2019 FiftyFifty.cz