Dobře ředěná marmeláda

Dokonce lidi, kteří to tam vedli, mi vyhověli a  vzali o 14 dní dřív, než ostatní personál.
„Dojeďte do Černýho dolu a my si pro vás přijedeme,“ a jak řekli, tak udělali. První zážitek jízdy v rolbě, tak nádherně zasněženou krajinou - áách!

Správce a správcová mě přivítali vřele. Domluvili jsme se o co všechno se budu starat, než začne sezóna a ukázali mi pokoj. Trošku mě zarazilo, že od pokoje nebyly klíče, jó, jak jsem hned první noc zjistila, fakt chyběly.
V celý tý jedný boudě, kde bylo x pokojů, byli obsazený jen dva. Kromě mýho, přes chodbu přesně naproti, přebýval správcovic synáček.
Moc povedený týpek. První den jsem ho viděla jen tak letmo s lahváčem a stařenama. Nic moc z něho nevylezlo. Za to v noci - fakt jsem myslela, že mám noční můru, když mi seděl na posteli a říkal: „Tak hele, užijem si, né? Nemusíme spolu chodit, ale jsme tu oba sami..."
Uf, ani nevim, jak rychle se mi podařilo vylifrovat ho z pokoje a zaklínit dveře křeslem. Stejně bylo po spánku. Byl opravdu bezva. Hučel do mě, jakej je rváč na zábavách, chlubil se tetováním na kotníku ve tvaru hákovýho kříže, bušil mi v noci na dveře pokoje pod vlivem a taky strašně páchnul. Mňamka.

Nakonec chtíč se změnil v nenávist a ta zapracovala i u jeho rodičů.

Mojí spásou byla holčina z Kralup. Po čtrnácti dnech skoro vymodlená. Natošup jsme si vytvořily přímo spikleneckej vztah. A už se to s náma vezlo. Makaly jsme tak od půl sedmý ráno a dá se říct, že únavou jsme sebou plesky do hajan tak v jedenáct večer - příprava všech třech denních chodů, nádobí, pokoje, půjčovny, všechno, co se na dva hrby dalo naložit. Byl to vážně záhul. Že bysme si dali aspoň půl hodinky lyžovačku? Ha ha!

Správcovi se změnili k nepoznání: “Co je, nemáš co dělat? Jo máš toho málo?! Tak na to zapomeň! Zbytky od snídaně – rohlíky třiď sem, marmeládu víc nařeď. Z kolika mlíka děláš to kakao? Řekli jsme půl napůl s vodou, snad NE?!“

Chtěly jsme obě zmizet, a to co nejdřív. Správcova reakce byla taková, že nám zabavil občanky, prostě nás potřeboval a nepustil, no jasný. Jak jsem se pozdějc dozvěděla, měl napsaný na černo pracovní smlouvy s lidma, který tam vůbec nedělali a bral za ně plat. A to, že šetřil úplně na všem, vedlo k jeho výstavbě hotelu v Peci. Hm.
Dokonce odmítnul odvézt jednoho klučinu rolbou k doktorovi, když mu neklesaly čtyřicítky horečky. Páč palivo taky něco stojí a on přece neměl jezdit na hory nemocnej, že jo?
Bylo toho daleko víc a i tak by to stačilo.

A tak jsme nechaly občanky občankama, sbalily saky paky a tradá, v noci po sjezdovce do Pece. Byly jsme strachy bez sebe, ale ta úleva, že už nás nikdo nebude prudit a  dřít kůži!

V Praze mi vůbec nevadilo, že nemám ani kačku a kde bydlet. Přece vždycky se to nějak zvládne.

Co je třeba umět a znát: V tomhle případě celkem nic, jen jet jako stroj.

Co vás prudí: Takovýhle nelidi.

Co je na této práci výhodou: Pocit, že se neproflákal ani jeden den.

Paní Želva

---

Tímto příspěvkem pokračuje redakční soutěž s názvem Odhal svou profesi. Soutěže se může zúčastnit každý z vás, stačí napsat příběh o vaší práci a odpovědět na tři stále se opakující dotazy. Nezáleží na tom, jakou profesi vykonáváte, důležitý je váš pohled na ni a vůbec nejdůležitější je, aby čtenář pochopil, jak se ve své pozici cítíte! Právě to je hlavním kritériem vyhodnocování.

Nejlepší příspěvek týdne zveřejníme v pátek, nejlepší článek měsíce jde do vydání poslední pátek v měsíci a vyhrává 500,- Kč.

Všechny soutěžní články najdete v rubrice Hala bala, téma peníze bez obav.

Příspěvky zasílejte na [email protected]