Můžu začít tím, jaký je rozdíl mezi nakupujícím mužem a ženou. Muž přijde se seznamem věcí, které skutečně potřebuje koupit. Pokud je všechny máme, nejlépe od každého druhu jeden typ (neboť muka nerozhodnosti jsou strašná), je šťastný, protože splnil úkol a odchází jako vítěz. Bohužel, mužů chodí nakupovat asi 2%. Další skupinou, která čítá asi 5% jsou ženy, které nakupují jako muži. No a pak je skupina zbývající. To jsou ženy, které nevědí, pro co přišly a nevědí to, ani když odcházejí. Pokud si myslíte, že nelze trávit hodinu a více vybíráním jedné čepice a k tomu mít ještě řvoucí dítě v kočárku a v horším případě ještě jedno dejme tomu tříleté, které by se dalo přirovnat k likvidační četě, tak vězte, že to jde. Zvláštní skupinou jsou matky-intelektuálky. Nad jejich dotazy někdy zůstává doslova a do písmene rozum stát. Jako by s výší vzdělanosti klesala schopnost řídit se přirozeným instinktem. Jestli si nemyslím, že tento overal nebude jejímu synkovi, kterého jsem skutečně nikdy neviděla, malý? Jestli znám jiné využití deky, než k přikrytí dítěte v kočárku? Jestli nevím, kdy se ten kluk, co si zrovna utírá nudli do vystaveného svetru přestane počůrávat? Možná by to mohlo někoho inspirovat k napsání encyklopedie s praktickými radami typu nedávejte dítě do mikrovlnné trouby, oblečení před žehlením z dítěte sundejte a podobně. Ale možná je to tím, že nějakým záhadným způsobem budím v zákaznicích důvěru. To mě ale děsí.
Prekérnost otázek se dá předem odhadnout někdy i podle značky kabelky, kterou zákaznice vlastní. Jako by dítě bylo módní výstřelek o kterém se mohou informovat v obchodě. V případě některých otázek si sama kladu otázku, jak se dotyčná vůbec dozvěděla, jak počít?
Další kapitolou jsou reklamace. Muži zásadně nereklamují. Buď koupí nové, nebo nechají být. Stane-li sepřece jen, že muž něco přinese, dodává s provinilým výrazem: „Omlouvám se, ale manželka....“
Pak je tu zmiňovaná skupina žen, která nakupuje jako muži. To jsou praktické ženy, které si poradí s ledasčím a jejich čas je vzácný na to, aby se dohadovaly s otrávenou prodavačkou, kdo má pravdu. Pro takovou ženu není problém opravit si třeba kočárek, protože ví, že lidský druh zvaný domácí kutil, je druh ohrožený, a tedy nedostatkový. No a mezi tou poslední skupinou je jeden malý, ale silný okruh zákaznic, které reklamují všechno a pořád. Mám podezření, že nakupují pouze za tímto účelem. Ale možná jsem cynická.
Nejsem z těch, kteří používají větu ,,ráda poznávám nové lidi“, a tak si myslím, že jsem při výběru zaměstnání sáhla víc než vedle. Přesto se snažím dělat svou práci dobře, a tak do omrzení omílám: „Ano, ráda vás vidím. Dobře jste vybrala. Jsme rádi, že k nám chodíte nakupovat. Děkujeme!“
Minulý týden přišla paní a sháněla gejšiny kuličky. Zavádějí se po porodu, aby se zpevnilo pánevní dno. A tak je pro ni sháním. A taky pro sebe. Ne, že bych byla po porodu, ale říkám si, že bych se po nich mohla třeba blaženě usmívat, protože jinak už být na zákaznice vždy příjemná asi nedokážu.
Ještě jedna maličkost pro zajímavost. Víte, že existuje odsávačka nosních hlenů pro kojence, která se nasadí na vysavač? Při představě, že máte rýmu, bolí vás hlava nebo celé tělo a někdo vám zapne u hlavy vysavač a vytáhne vám z nosu i to co tam nemáte, je vám asi trochu mdlo, nebo ne?
Co je třeba vědět a znát? Pokud jste již rodičem, máte téměř vyhráno.
Co vás prudí? Těch 93%...
Co je na této práci výhodou a co vás na ní baví? Výhodou je, že už vím, co nikdy dělat nechci.
Tento příběh nám zaslala čtenářka Erika a je součástí naší pravidelné páteční soutěže.
Zúčastnit se můžete i vy, stačí nám zaslat text o Vašem zaměstnání. V ideálním případě napsaný tak, abychom po jeho přečtení všichni pocítili jak to ve vaší profesi chodí. Každý ze soutěžících musí zodpovědět uvedené tři otázky, které se v každém příběhu opakují. Nejlepší příběh týdne zveřejníme v pátek, nejlepší příběh měsíce vyhrává!
Dejte se do toho, možná právě vy vyhrajete 500,- Kč za nejlepší příspěvek měsíce!
Předešlý díl soutěžního seriálu
Své texty zasílejte na [email protected]
