Osud v kontrastu dobrých a špatných karet

Král komiků, jak byl později Josef Vlastimil Burian nejčastěji nazýván, se narodil dne 9. dubna 1891. Na svět přišel jako syn vlastenecky smýšlejícího libereckého krejčího a ochotníka Antonína Buriana a jeho, o pár let starší, manželky Marie, která měla z předchozího svazku dceru Žofii Pickovou.

Vlasta prožil v Liberci část dětství, ale počátkem května roku 1901 se jeho rodina přestěhovala na pražský Žižkov - důvodem k přesunu byla otcova nespokojenost s převažujícím německým obyvatelstvem na severu Čech. V hlavním městě se záhy uplatnil jako úředník. Se svým synem chodil na opery do Národního divadla, ke kterým měl mladík vřelý vztah. Sám navíc od dětství zpíval. K jeho velké vášni patřil sport - především fotbal, ale také cyklistika a tenis. Kdo by věřil, že populární komik působil v mládí jako brankář Sparty… I když zájem o divadlo nakonec zvítězil, na svou zálibu Burian nikdy nezanevřel a později byl dokonce znám jako štědrý mecenáš profesionálních i amatérských sportovců…

Začínal v menších rolích na Vinohradech a ve Švandově divadle. Na doporučení Karla Hašlera vstoupil do prostředí kabaretů (př.: Rokoko), kde se stal rychle oblíbenou diváckou hvězdou - podobně jako jeho herecký kolega Ferenc Futurista. V tomto světě se seznámil s klavíristou Daliborem Ptákem, se kterým vystupoval ve známé parodii na italskou operu.

Po vypuknutí první světové války sloužil krátce v armádě, poté se toulal po vlastech českých a nakonec se vrátil do Prahy, která mu přinesla popularitu skutečné herecké celebrity. Jeho hlavní uměleckou kvalitou byla skvělá schopnost improvizace - dokázal ji uplatnit vždy a všude. Byl Klaunem, schopným fantasticky parodovat hodnoty "vznešené" a snobské, čímž měl blízko k lidovému publiku. Odzbrojujícím způsobem dokázal imitovat vše, od zvířat - přes hudební nástroje - až po větrák…

Zběsilé pracovní nasazení Vlasty Buriana působilo nežádoucí profesionální nespolehlivost, takže se divadelní ředitelé domluvili a herce více neobsazovali. Ani jeho lidský charakter nebyl bez chybičky - provázela ho ješitnost, namyšlenost i sklony k despotismu. Roku 1925 založil vlastní divadlo, dnes Divadlo Komedie, kterým prošla celá řada uznávaných osobností - příkladně Jaroslav Marvan... Ve Zlaté kapličce ztvárnil postavu Principála ve Smetanově "Prodané nevěstě".

Nejvýraznější popularitu mu zajistil film. Začínal s režisérem Karlem Lamačem ("C. a k. polní maršálek", "To neznáte Hadimršku", "Ducháček to zařídí"…). Jeho nejoblíbenějším spolupracovníkem i přítelem se stal následně Martin Frič ("Anton Špelec, ostrostřelec", "Tři vejce do skla", "Katakomby"...). Legendární "Přednosta stanice" vznikl ve spolupráci s Janem Svitákem. Vesměs byl zařazován do škatulky komiků, avšak představil se rovněž jako charakterní herec - například ve filmech "U snědeného krámu" (podle I. Herrmanna) nebo "Revizor" (podle N. V. Gogola). Pozoruhodné je, že bral mnohem vyšší honoráře než mnohé slavné herečky této éry (L. Baarová, V. Ferbasová, N. Gollová, A. Mandlová ad.).

Tehdy byl Vlasta Burian na vrcholu… Jeho osoba byla využívána reklamou, měl peníze, závratnou slávu, užíval si pohodlí. Pronajal si zámeček, vlastnil statek, na němž choval krávy (pojmenovával je podle operních hrdinek - třeba Carmen či Mařenka…) Na veřejnosti se objevoval často v uniformě, na které velmi lpěl. Byl také příslušníkem Československé armády. Své postavení a bohatství vystavoval lidem na odiv, což logicky vyvolávalo vlnu zhoubné závisti. Na tento styl sebeprezentace později doplatil.

Burian byl diváky milován, avšak v soukromí propadal nezřídka depresím, které se střídaly s manickými stavy. Roku 1919 se oženil s Ninou Červenkovou, jež mu poskytovala tolik potřebnou oporu v nesnázích a zásobovala ho nekonečnými projevy obdivu. Ještě za svobodna měl s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou dcerku Emilku. Rád se uzavíral ve své luxusní dejvické vile, v níž si mohl dopřávat komfort a nejrozmanitější požitky.

Osudný zlom hvězdné kariéry přinesl rok 1945. Slavný herec byl obviněn z kolaborace s okupanty, zatčen, na přímluvu Jana Masaryka propuštěn na svobodu a následně dlouhých pět let vyšetřován. Z problematického procesu nakonec vyšel s několika měsíci těžkého žaláře a peněžitou pokutou půl milionu korun.

Jeho divadlo bylo již dříve uzavřeno a po hercově propuštění nesmělo být znovu otevřeno. Burian přišel o svou pověstnou fyzickou kondici i značný majetek. Oficiálně nesměl po pět let hrát - občas přesto ilegálně vystupoval … Především však byl nucen tvrdě manuálně pracovat, znatelně zestárnul a stal se poněkud skromnějším člověkem.

Roku 1950 vystoupil v kladenském Městském divadle a poté na karlínské scéně. Objevil se ještě v několika filmech (např.: "Slepice a kostelník" v režii O. Lipského), ale chybělo mu už původní "burianovské kouzlo osobnosti". Rozlučkovou rolí byl účetní Dušek v satirickém snímku "Zaostřit, prosím!". Aby se uživil, účinkoval - již velmi nemocný - v estrádách. Poslední představení odehrál s těžkým zápalem plic.

Vlasta Burian zemřel v Praze na plicní embolii. Na věčnost odešel dne 31. ledna 1962. Jeho oddaná manželka Nina ho následovala o pouhých devět týdnů později. Za rok se objevil slavný střihový dokument "Král komiků"…

"Karty máte moc dobré a moc špatné. Je tady v nich všechno: moc, sláva, peníze, ale i žal, a má to všechno špatný konec. Když budete mít odvahu, houževnatost a vytrvalost, všechno překonáte. Karty nelžou, ale mějte se na pozoru, abyste jednou o všechno nepřišel. Jsou to moc dobré karty, ale také moc špatné. Moc špatné, pane." Kartářka, předpovídající životní osudy mladého Vlasty Buriana, se nepletla - karty skutečně nelhaly…



Citace: Čáslavský, K. a Merhaut, V.: Hvězdy českého filmu I.
Vydalo nakladatelství FRAGMENT Havlíčkův Brod 1995, vydání I.