K tomu, abychom mohli mluvit o historii hodinek či prostředku k měření času si je potřeba uvědomit, čím jsou vlastně taková zařízení definována. Musí být splněny dvě podmínky. První je, že musí obsahovat pravidelný, konstantní a opakující se proces nebo děj, který bude ukazovat stejnou část času (např. pohyb slunce, svíce rozdělená na pravidelné části…). Druhou podmínkou pak je, že je potřeba něco, co nám ukáže stopu na jednotlivých dílech a zobrazí nám tak výsledek (např. hladina vody, stín, ručičky).
Staří Egypťané stavěli kolem roku 3500 před naším letopočtem obelisky (štíhlé komolé čtyřboké jehlany), jejichž pohybující se stín rozděloval den na několik částí. Především tedy ráno a poledne. Obelisk také ukazoval nejkratší a nejdelší dny roku, když jeho stín byl v poledne v celém roce nejkratší či nejdelší. Později se objevily sluneční hodiny, které rozdělily sluneční svit na dvanáct částí, přičemž jedna označovala rozbřesk a jedna západ slunce. Bylo to první „přenosné“ zařízení na měření času, jelikož v poledne se muselo obrátit, aby měřilo i odpolední hodiny.
Asi kolem roku 600 před naším letopočtem se objevil Merkhet. To je nejstarší známý astronomický nástroj, který se používal na sledování záře vybraných hvězd, pro určení přibližného času v noci. Přesnějším nástrojem, který nebyl závislý na slunci či hvězdách byly vodní hodiny. Ty se objevily taktéž v Egyptě za vlády faraona Amenhotepa I., v době kolem 16.století př.n.l. Fungovali na podobném principu jako hodiny přesýpací. Nejčastěji to byla nějaká mísa naplněná vodou a otvory, kterými voda protékala. Uvnitř byly znaky a hladina ukazovala, kolik času uteklo. Za vynálezce přesýpacích hodin jsou považováni taktéž Egypťané. V Řecku se vodním hodinám říkalo klepsydra. Ti je začali používat kolem roku 325 před naším letopočtem.
Další vývoj v oblasti prostředků k měření času pokračoval až v 11.století našeho letopočtu. Arabové v té době přišli s prvním mechanickým strojkem, který pracoval za pomocí závaží a hnacího kola. Číňané ve stejné době vynalezli první hodiny s krokovým mechanismem. Ve středověku se ovšem v chrámech a kostelech nejčastěji používaly na měření času svíce. Další posun přišel mezi roky 1500 až 1510, kdy Peter Henlein z Norimberka vynalezl pružinový strojek. Ten nahradil těžké závaží a umožnil tak výrobu menších a přenosných hodinek. V roce 1656 dánský vědec Christiaan Huygens vynalezl první kyvadlové hodiny. Koncept kyvadlového strojku je sice připisován Galileu Galileovi kolem roku 1582, ale ten ho ponechal na papíře a nesestrojil. Převratné na strojku bylo to, že zpočátku jeho nepřesnost činila pouhou jednu minutu denně. Později dosáhl dokonce nepřesnosti jen deseti sekund za den. Tentýž vědec je i autorem vteřinové ručičky. V roce 1675 pak přišel dokonce se setrvačníkem, který je možné ještě dnes v některých hodinkách najít. V roce 1875 vídeňský hodinář de Löhr sestrojil automatické hodinky, které se natahovaly pohybem svého majitele. Různá vylepšení a zdokonalení vedla v roce 1889 Siegmunda Rieflera k sestrojení hodin, které se zpožďovaly jen o setinu sekundy denně. V roce 1929 vynalezl americký hodinář Warren Alvin křemenné hodiny. Vycházel přitom z piezoelektrického jevu tj. objevu, že některé krystaly kmitají určitým kmitočtem, pokud se na jejich dvě proti sobě ležící plochy vloží kovové elektrody a zavede střídavé napětí. Dalším vynálezem pak byly v roce 1946 atomové hodiny. Jejich autorem byl americký fyzik Willard F.Libby. Ty pracují na základě kmitů cesia a jejich odchylka představuje méně než jednu sekundu za 300 tisíc let. V roce 1952 pak byly na trh uvedeny bateriové náramkové hodinky. Systém umožnil výrobu jednodušších a levných hodinek ve velkém množství. Jejich obliba v sedmdesátých letech téměř pohřbila mechanické strojky. Spíše nostalgické pohnutky Italů výrobu zachránily a v současnosti jsou tyto hodinky opět v oblibě.
Dnes se hodinky zdokonalují především v designu, můžete si koupit hodinky v přívěšku či prstýnku, s kalkulačkou či MP4. Výrobci se také předhánějí ve vodotěsnosti, odolnosti proti poškrábání či nejekonomičtějším provozu.