Ve starověkém Egyptě nosili lidé, a hlavně kněží, vyholené hlavy právě z důvodu hygieny. Byl to nejsnažší způsob jak se zbavit vší a nečistot, které byly zapovězené zejména při bohoslužbách. Aby ovšem lidé nechodili na veřejnosti bez vlasů, byly zde v oblibě paruky. Z této doby pochází i hřebeny ze dřeva a kostí, které také plnily především odvšivovací funkci. Staří Řekové paruky tolik nepoužívali, jelikož kladli důraz především na přirozenou krásu. Zvláště ženy se snažily používat výživné masti, aby dosáhly hustších vlasů. Vlasy si také již v této době barvily. Zatímco Egypťanky preferovaly černou barvu s nádechem do červena či do modra, Římanky za vlády Ceasara si oblíbily světlou blond. Aplikovaly si proto na vlasy různé rostlinné výtažky a nechávaly si poté vlasy vyšisovat od sluníčka. V historií barvení pak znamenal malou revoluci rok 1867, kdy byl použit tříprocentní peroxid vodíku pro maximální zesvětlení vlasů za velmi krátkou dobu. Obliba různých účesů šla samozřejmě ruku v ruce s módou oblékání.
Nejen barvení bylo ovšem ve středu zájmu. Lidé se snažili už v minulosti si vlasy natáčet za pomocí tepla. Během století se zdokonalovaly především prostředky k tomu určené. Nejdříve to byla různá želízka, v osmnáctém století pak obrovské nakroucené paruky. Později to pak byly různé kulmy a fény. Revoluci v natáčení vlasů způsobil v roce 1936 anglický vědec J.B. Speakman, který objevil látku, která měnila strukturu vlasu. Teplo už nebylo potřeba. První „studená“ trvalá pro domácí použití pak byla vyrobena v roce 1961.
K mytí se používala nejdříve jen voda a mýdlo, které se do vlasů těžko dostávalo a rovněž se špatně smývalo. Navíc účinek mýdla po uschnutí nevypadal zrovna nejlépe. Zprvu se mýdlo vařilo ve vodě a přidávaly se k tomu bylinky, které měly vlasům dodat lesk a vůni. V roce 1904 přišla změna, berlínský drogista Hans Schwarzkopf vynalezl na přání zákazníka směs na mytí vlasů, která se rozpouštěla ve vodě. Během několika let pak rozšířil svou nabídku na několik typů práškových šamponů, určených na různé druhy vlasů. Tekutý šampon byl pak představen v roce 1927. Ten už se aplikoval přímo na mokré vlasy. Tento produkt ovšem stále obsahoval mýdlové složky, které braly vlasům jejich lesk. Až v roce 1933 se začal prodávat nealkalický šampon, pod názvem Schwarzkopf extra jemný. Skutečný rozmach vlasové kosmetiky přišel ovšem až po druhé světové válce. V roce 1949 se objevil první šampon značky Schauma, který byl převratný v tom, že byl v tubě a lépe se tak aplikoval na vlasy. V roce 1955 se také objevil v Německu první lak na vlasy – Taft.
Kondicionér
Jako kondicionér se už v dávné minulosti používaly nejrůznější rostlinné oleje, které se využívají i dnes. Je to především tea tree oil či jojoba. Ve Viktoriánské době byl u mužů v oblibě makasarský olej, který měl tu nevýhodu, že byl příliš mastný. Proto se na židlích a pohovkách používal hadr, kterému se říkalo antimakasar. S moderním kondicionérem nazvaným „brilantina“ pak přišel v roce 1900 Ed Pinaud. Tento výrobek se používal nejen na vlasy, ale i na zjemnění vousů a knírů. Později se do kondicionéru začal přidávat například silikon či jiné chemické látky, které odstranily pocit mastnoty.
Na závěr se ještě zastavím u původu slova „šampon“. Slovo pochází z anglo-indického výrazu champo, který znamená drbat či masírovat. To má zas původ ve slově „champa“, což jsou květy rostliny Michelia champaca, která se používala na výrobu vlasového oleje.
