Psi dnes zpestřují život stovkám milionů lidí po celém světě. V běhu lidských dějin si člověk cíleně ochočil a přizpůsobil k obrazu svému divokého vlka, a pak jej řízenou plemenitbou přeměnil na nesčetné množství psích plemen. Od půlkilových drobků až po metrákové medvědy. Některé vlčí vlastnosti byly zachovány a zdůrazněny, jiné naopak potlačeny. Od vlků psi zdědili instinkty jako je například respekt k vůdci smečky a poslušnost. Zastaveny byly pudy ustrašené bázlivosti a pachového značkování. Byl tak vytvořen zvířecí druh, plně závislý na člověku a jeho péči.
Vlci se k člověku dostali nejspíše díky odpadkům. Zvykli si na jednodušší život, přestali lovit a živili se konzumací odpadků kolem tábořišť lidí. Předpokládá se, že člověk ze zvědavosti a pro zábavu odchoval vlčata. Jejich přizpůsobivost a inteligence vedly k ochočení a k následné plemenitbě.
První primitivní záznamy o domácích psech jsou známy už z doby deset tisíc let před Kristem. Například v Izraeli vykopali archeologové deset tisíc let starý hrob, kde lidská kostra objímala pažemi malou kostru štěněte.
V antice vzniklo mnoho různých psích plemen, jejichž hlavními funkcemi byla obrana a hlídání majetku. Na některých zachovalých vykopávkách domů byly dokonce objeveny výstražné tabulky „Pozor pes.“ Římané měli v oblibě obrovské mastify, které využívali pro psí zápasy.
Ve starém Egyptě byl pes uctíván jako posel smrti. Byl zobrazován jako bůh Anubis se šakalí hlavou.
Velcí lovečtí psi na vodítku jsou zobrazováni na kamenných reliéfech z Aššurbanipalova paláce v Ninive v Asýrii, z doby více než před dvěma a půl tisíci roky. Před třemi tisíci léty přišel do Austrálie, spolu s prvními lidmi, také pes Dingo. Pekingští palácoví psíci se v Číně povalovali na polštářích už před dvěma tisíci lety. Vikingové si na své plavby brávali veliké chlupáče novofundlanďany. Také v Americe se odnedávna chovali psi. Od vlčích malamutů na Aljašce, až po miniaturní čivavy v Mexiku.
V renesanční Evropě, kolem patnáctého století, byli psi chováni především šlechtou pro lovecké účely. Oblíbení byli chrti. Rychlý a vytrvalý barzoj v Rusku nebo psi s nejdelšími rodokmeny - saluky na Středním východě. Malé plemena jako king Charles španěl v Evropě, pekinéz v Číně nebo japonský elegán chin, se chovala na šlechtických či císařských dvorech jako domácí mazlíčci. Jejich pracovní účel byl téměř nulový. Až do osmnáctého století však nebyli takový psi obvyklými domácími zvířaty. Čistokrevní a šlechtění psi byli původně společníky jen v bohatých šlechtických rodinách. Teprve později se rozšířili i do jiných společenských tříd.
Mnoho psích plemen existuje nikoli proto, že jsou nejodolnější, jak to normálně v přírodě chodí, ale proto, že je takovými chtěl mít člověk. Délka a hustota psí srsti se u různých plemen podstatně liší. Navíc rozměry těla se mohou lišit více než stokrát, což je ve srovnání s jinými druhy savců naprosto neobvyklé. Temnou stránkou tohoto umělého vývoje jsou vrozené vady. Psi mají mnohem víc známých dědičných vad, než kterákoli jiná domestikovaná zvířata. Nejhorším případem zdegenerovaného psa je buldok. Ať je jakkoli roztomilý, s křivými končetinami, zatlačeným a zmáčknutým čumákem, dýchacími obtížemi a četnými chorobami kůže, je tento pes jasným úkazem možnosti zneužití umělého vývoje stavby těla. Typický pes má velmi odolný oblý osvalený trub a končetiny, s dobře vyváženým poměrem výšky k délce. Má hluboký hrudník s velkým objemem plic, velkou hlavu s výkonným mozkem, dlouhý čumák s dobře ustavenými zuby a kratší hustou srst, která dobře izoluje.
Na závěr jen malá rada. Pokud máte psa, věnujte se mu. Uvědomte si, že vy máte rodinu a spoustu přátel, ale váš pes má jen a jen vás.
