Závislost, očekávání a proč zrovna já?

06.05.2008

Člověk je vždycky jiný, než si sám o sobě myslí. Ve skutečnosti se poznáme nejlíp až tehdy, když se něco děje. Okoušíme své závislosti, očekávání a pak používáme větu: Proč se tohle musí stát zrovna mně?

Není to tak dávno. Přesněji řečeno, bylo to minulou středu, na ten den nezapomenu. Měla jsem totiž tu čest poznat vlastní (a dá se říct, že i kolektivní) myšlení.

Tedy...změnila jsem si mobilní tarif a byla nucena vyměnit SIM kartu. "Vaše nová SIM karta by měla být aktivována během pár hodin. Ten nejhorší scénář je 5 dní, ale to se stává opravdu jen výjimečně!" ujišťovala mě paní v prodejně. Fajn, říkám si, tu chvilku to vydržím.... CHYBA PŘI REGISTRACI SIM KARTY hlásil mi mobil neustále. Chyba! Chyba! Chyba!

Nejsem z těch, co by ihned panikařili a (zatím) v klidu jsem čekala, až mi operátor zprovozní mobil. Jde jen o pár hodinek... Čas běžel, mobil nezmoudřel a já potřebovala zařídit pár neodkladných věcí. Tenhle nápor už zvládal můj optimismus těžce. Co když mi někdo volal, psal a potřebuje moji rychlou odpověď? Co když je to něco důležitého, pracovního? Co když někdo potřebuje uchlácholit, zachránit před sebevraždou a volaný účastník je nedostupný? Muka. Pocit důležitosti i beznaděje. Pocit, že někde máte být a pokud tam včas nebudete, máte padáka. Pryč z práce, pryč ze života. A teď si představ, říkala mi mysl, která už veškerou naději surově zabila, že budeš moc čekat ještě 5 dní!

Proč zrovna já? No jistě, když už technické problémy, tak kdo jiný by je měl mít než právě já. Pět minut před zavřením a já právě doběhla do servisu naprosto vyřízená. "To je jen drobná chyba, chvilinku...Tak a teď by mělo být vše v pořádku. Můžu pomoci ještě jinak?"

Srdce tlouklo jak zběsilé, ale mobil už mi fungoval. Už jsem zase mohla komunikovat se světem. Vítězně jsem ho zapnula a čekala ten nával zpráv a nepřijatých hovorů. Co když mi volal třeba Hollywood, že? Nevolal. Ani Hollywood, ani nikdo jiný. Ve skutečnosti se za tu dobu nic nestalo, jen já a moje ego plašilo.

Jaké z toho plyne ponaučení? Máme o sobě úplně jiné představy, než jaké mají o nás ostatní. Stáváme se závislými na komunikační technice, na svém egu, které se nám snaží zajistit dost důležitosti a hlavně - ve skrytu duše vždy čekáme, že to nejhorší se jako na potvoru musí stát zrovna nám! Ach jo...