Pokud máte štěstí, uvidíte průvod školních slavností v Brightonu. Každá škola má své alegorické masky, vidíte hejno mořských koníků následované delfíny, chobotnici komíhající chapadly, a to už přichází další škola, představuje telefony, za ní následují jízdní kola provázející smích dětí cvrkotem cyklistických zvonků, pak přichází velká čajová konvice obklopená hrnečky na podšálcích, kolem nichž tančí hnědé čajové sáčky se směšnými provázky, dále bouřlivě přichází hudební nástroje, kterým vévodí trubky a jistí je otylé bubny. Ale pokud máte ještě větší štěstí, uvidíte skupinku cyklistů na horských kolech, zaklepou vám na kapotu a jeden křičí „hele Češi!“, usmějí se a zmizí v davu.
Když ochutnáte slanost portsmouthského zálivu a propletete se Southamptonem, minete golfové hřiště před usedlými uličkami Lyndhurstu, dovede vás hladká silnička do New Forest National Park.
Odbočil jsem na silničku stáčející se na sever. Přehrkotali jsme trubky v asfaltovém koberci – překážku pro zvířata – a vjeli do ráje koní. Oblé stráně pokrývala vřesoviště, ztmavlá piniovými ostrůvky. Projel jsem několik zatáček a musel zastavit. Napravo se pásla hnědá kobylka. Po jejím boku na nejistých nohách dovádělo hříbě.
Nevšímali si nás, takže jsme přejeli hřbet kopce, podívali se z očí do očí statnému hnědáku a sjeli příkrým údolím. Na protější levé straně se páslo osm, devět ovcí, byly tam tři krávy a opodál stádo koní. Na opačné straně bylo další koňské stádo, volným krokem se táhlo za vedoucím hřebcem. Všude kolem, kam jsem se podíval, malé či větší skupinky koní. Hříbata neobratně a toporně skotačící pod dohledem klisen. Občas krávy nebo ovce. Všechna zvířata se pásla volně, svobodně, hrdě. Auta projížděla krajinou pomalu, s respektem a byl v tom poklid, symbióza lidí a zvířat.
Projeli jsme několik dalších kilometrů a zajeli na malé, štěrkové parkoviště. Postávali tam dva hnědáci. Mělo mi to být podezřelé. Ten větší měl poťouchlý výraz. Menší kůň se tvářil drze. S naprostou samozřejmostí se ten větší postavil za naše auto tak, abychom nemohli odjet, zatímco ten drzoun přišel k nám a jeho uši i oči naznačovaly: „koukejte mi něco dát, nebo uvidíte!“ Tomu se nedalo odolat, a i kdyby, tak jsme neměli jinou šanci. Když nám snědl první krajíc, přišel jeho silnější kamarád a také se nechal pohostit. To bylo v pořádku. V pořádku nebylo to, že chleba došel a na našich koňských přátelích bylo vidět, že se jim to nelíbí a že jim dochází trpělivost. A byli sehraní. Starší se opět postavil za vůz a mladšímu se začala do výrazu drzosti vkrádat výhrůžka. Legrace přestávala, pochopili jsme, že jsme jim padli do pasti. Věděli jak na to. „Počkej, koníčku, vidíš, že už nic nemáme, tak my v klidu pojedeme, jo?“ Tvářil se, že neumí česky. A že se začíná vztekat. Odfrkl si, zvedl hlavu a zaržál. Ten větší za autem se na něj podíval a také odfrkl. Mladší kůň do mě dloubl nosem. Nevypadalo to dobře, sáhl jsem po klice dveří, kůň ztuhl a napjal se.
Náhle se ozval zvuk motoru, přiblížil se a modré kombi zastavilo vedle nás. Mladý kůň se otočil. Ten větší popošel k zadním dveřím kombíku a zaujal pozici. Na nic jsem nečekal, vklouzl dovnitř, a když cvakly dveře také u spolujezdce, vystartoval jsem pryč. Okýnkem jsem zahlédl známý obrázek: vystupující usměvavý řidič, drzý pohled menšího koně, zatímco starší stál za autem a lhostejným pohledem sledoval náš kvapný odjezd.
Dali jsme si pozor a při dalších setkáních s hřivnatými stády na silnicích jsme si raději protroubili cestu dál. Koňský ráj byl rájem koní, nespoutaných a krásných, ale někdy nepříjemně přejímajících zvyky nové, lidské.
Toužil jsem vidět už jen jediného koně.
A k tomu se jede do Marlborough. Cestou si tradice a klasiky chtiví poutníci mohou prohlédnout masovou atrakci Stonehenge. V Marlborough je ovšem k vidění Bílý kůň. Nic světoborného. V roce 1804 ho tu žáci místní školy v zelené stráni vyryli do bílé pískovcové skály. Místní o něm ani nevědí. Takže pokud ho budete hledat, dám vám radu. Ptejte se tajemné malé stařenky.
