Pičan, plastové sushi a bramboračka

Jazyková bariéra
V Japonsku (kromě Tokia) potkáte jen málokdy turistu. Je to také proto, že s angličtinou moc nepochodíte a kdo z nás se pustí do japonštiny, že? Na školách se děti angličtinu sice učí a dokonce jsme byli často „přepadeni“ skupinkami japonských školáků, které měly za úkol odchytit turistu a začít s ním konverzaci (stalo se nám to několikrát, protože se svou výškou a dlouhými blond vlasy jsem opravdu nebyla k přehlédnutí..). Na druhou stranu je pro ně angličtina obtížným jazykem a to hlavně na poslech a výslovnost (k tomu se pak ještě přidá japonská ostýchavost, bojí se jazyk použít, pokud nejsou přesvědčeni, že ho mají zvládnutý a mluví bez chyb). Navíc při nedostatku turistů jí nemají jak procvičovat. Má kamarádka má angličtinu naštěstí vystudovanou, ale její maminka neuměla ani slovo. Snažila jsem se tedy před odletem dostat do hlavy některé japonské výrazy, abych uměla alespoň poděkovat a pozdravit. Dopadla jsem podobně jako jeden můj známý, který ve snaze udělat dojem na budoucí německé příbuzné, řekl při příjezdu „auf wiedersehen“. Mně se například povedlo říct o rybičce v akváriu, že je chutná, místo pěkná. Jinak Japonci používají často elektronické překladače, které mají vždy po ruce. Slouží jim i k vysvětlení neznámých znaků.
Japonci při své mluvě hodně gestikulují a používají melodii hlasu a tak jsme často vyrozumněli, o čem se baví. Někdy nás rozesmála slova, podobná našim. Třeba měli doma andulku, které říkali Pičan. Jednou se bavili o manželovi a padlo slovo makako, mělo to mít něco společného s barvou jeho spáleného krku, v dané chvíli to ovšem vyznělo, že vypadá jako makak..

Co to máme k obědu..
Byla jsem požádána, abych uvařila nějaké jídlo, které u nás jíme. Při nákupu jsem tedy hledala majoránku na bramboračku. Bezradná jsem se obrátila na kamarádku, ta naťukala do slovníčku anglické majoram a vítězoslavně se na mě obrátila, že to je koření podobné mátě peprné a tu mají támhle.. Bramboračku s mátou jsem tedy ještě nejedla. Jinak při nákupu potravin nás opět překvapila technika, například místo papírových cenovek měli digitální.
Kromě bramboračky jsem ještě připravila španělského ptáčka. Hotové jídlo jsem dala na stůl, nejdříve si ho jako správní Japonci vyfotili a pak začali jíst polévku a k tomu přikusovat ptáčka s rýží… V Japonsku totiž obvykle servírují oběd v několika mističkách a je zvykem si chutě kombinovat a ujídat střídavě ze všech. Japonská kuchyně nám jinak chutnala. Tedy až na sladkosti. Pečivu, podobnému našim koblížkům, uvnitř s fialovou náplní, jsem na chuť nepřišla. Fialová pasta je směsí rozvařených červených fazolí s cukrem..

V restauraci
V restauracích, které jsme navštívili, bychom bez japonsky mluvícího průvodce měli také smůlu, jídelní lístek měli jen ve znacích. Před vchodem vás upoutají plastové modely jídel, která mají uvnitř. V Japonsku se tím prý zabývá samostatné průmyslové odvětví. Výrobky dekorují studenti umění a ženy sestavují hotový produkt na talíř. Výsledek je neuvěřitelně realistický. Před jídlem dostanete mokrou žínku na otření rukou a pak hůlky. Ani u polévky se lžíce nedočkáte, po vylovení kousků se zbytek vypije. Na doprovodné zvuky, které jsou v Asii zvykem, jsme ovšem odvahu neměli.

Nicméně japonské pokrmy jsou stejně jako jejich jazyk pro cizince zcela neproniknutelné a Japonci vás budou za každou vaší snahu obdivovat.