Hlas nadpozemské krásy

26.01.2007 Autor: Markéta Maršálková

"Žijící, již smíte dusud všechny tyto krásy smavé zřít, vzpomeňte si při přeletu sněhobílých racků samot duše mé, jež dozajista vtělena do některého z nich, znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého! Ema Destinnová" - úryvek vlastního epitafu fenomenální pěvkyně z pomníčku leštínské hráze…

Emílie Pavlína Kittlová přišla na svět v pátek 26. února roku 1878 na Novém městě pražském. Pocházela ze zámožné rodiny. Otec Emanuel byl mecenášem řady umělců. Matka Jindřiška měla hudební talent. Jejich nejstarší dcera od dětství zpívala, hrála na housle a na klavír. Byla nezvladatelným živlem s vášnivou, avšak obětavou, povahou. Po rodičích zdědila nadání pro cizí jazyky i vyhraněný smysl pro krásu a umění. V době bouřlivého dospívání se hodně uzavírala do sebe a měla nepřehlédnutelné sklony k trudomyslnosti.

"Jsem takový ubohý tvor, kterého v životě málokdo hladil, líbal… a který vždy tak žíznil po čisté, upřímné a nesobecké lásce." (z dopisu Destinnové Bedřichu Spurnému z dubna 1899)

Nejprve absolvovala pražskou Vyšší dívčí školu a poté začala soukromě studovat zpěv u proslulých pěveckých pedagogů. K Marii Loewe-Destinnové, sólistce vídeňské Dvorní opery, přišla ve čtrnácti letech a vytrvala u ní celých pět roků. Počáteční nesnáze ukázaly, jak moc Ema potřebovala individuální, citlivý přístup.

Od roku 1894 studovala jako nepostradatelnou součást své budoucí profese také herectví v dramatické škole Národního divadla. Zde působila například slavná herečka Otýlie Sklenářová-Malá, která své talentované žačce dopomohla formovat umělecký projev i kultivovat svéráznou povahu. Věhlasná umělkyně o její skvělé kariéře naprosto nepochybovala.

Po dlouhých intensivních přípravách mohla jít mladá pěvkyně předzpívat na kteroukoliv scénu. Za svůj umělecký pseudonym přijala jméno Destinnová jako výraz nehynoucího vděku ke své učitelce, s níž měla velmi vřelý vztah.

Na prahu dospělosti se stala přitažlivou dívkou, která si vybírala ctitele, avšak první hluboká láska určila její další nešťastný milostný vývoj. O Jindřichu Vodílkovi, kvůli kterému dokonce chtěla skočit z balkonu, napsala roku 1898 v jednom ze svých dopisů Bedřichu Spurnému: "Kdybyste se s ním ještě někdy sešel, jen mu bez obalu řekněte, že jeho bývalá Ema dosud naň vzpomíná a že mu děkuje za všechny ty rány, co jí kdy způsobil, neboť on učinil, že nikdy víc nemohu nikoho milovat, nikomu náležet…"

Ema Destinnová byla "femme fatale" s erotickým nábojem, který se podepsal na jejích výrazných hereckých kreacích. Láska pro ni byla určující, přesto zůstala nenaplněná. I v době své největší slávy se cítila osamělá. Uchylovala se k psaní básní, ve kterých dokázala vyjádřit tíživost, stesk po domově i nenalezení spřízněné duše a opravdové lásky. V jejím okolí se pohyboval nespočet zájemců, avšak lidí převážně vychytralých, vesměs sobecky těžících z úspěchů fenomenální pěvkyně.

Není divu, že temperamentní Destinnovou okouzlila roku 1884 pražská premiéra Bizetovy slavné veristické opery v Národním divadle. Ema po této scéně toužila a k předzpívání zvolila dvě árie právě z Carmen. Odmítnutí tehdejšího ředitele Adolfa Šuberta bylo zdrcující: "Slečno, zdá se, že se při zpívání příliš rozčilujete.
něco podobného
Slavná balijská tanečnice Partini v Čechách 18.02.2010
Albert Camus 01.02.2010
La Putyka na Colours of Ostrava 28.01.2010
Doporučuji Vám, abyste brala sprchy!" Z odstupu času je zřejmé, že tento posudek byl pro Emu prospěšný, neboť ji neuvázal k domácí scéně, ale pomohl jí zamířit do světa. Destinnová Národní divadlo přesto milovala a vždy se do "Zlaté kapličky" ráda vracela.

Po Praze následoval další neúspěšný pokus v Drážďanech zapříčiněný zákulisními machinacemi. Debutu se dočkala teprve v berlínské Královské dvorní opeře, kde byla již v září roku 1898 prohlášena císařem Vilémem II. za první dramatický soprán této prestižní scény. Nastudovala zde Santuzzu v Mascagniho "Sedláku kavalírovi", se kterou poprvé vstoupila na jeviště. Během 10 berlínských sezon měla na repertoáru 43 rolí v 706 odzpívaných představení. Do tohoto období spadá také veleúspěšná světová premiéra Straussovy opery Salome.

Světová kariéra se dále rozvíjela v Bayreuthu, Mohuči, Frankfurtu, Mnichově, Paříži... Významnou úlohu sehrál Londýn, kde debutovala roku 1904 jako Donna Anna v nejslavnější opeře Wolfganga Amadea Mozarta. Zde také stanula poprvé na jevišti s legendárním tenoristou Enricem Carusem.

Na samém začátku 20. století hostovala poprvé v Národním divadle v Praze a roku 1908 vstoupila opět na vytouženou scénu, jako Verdiho Aida. V cyklu pohostinských her zpívala doma také Smetanovu Miladu z Dalibora a Mařenku v Prodané nevěstě.

Největší úspěchy poznala v Metropolitní opeře v New Yorku, kde zářila po boku Enrica Carusa. V jejím podání zazněla v MET roku 1909 Smetanova Mařenka v rámci historicky prvního nastudování "Prodané nevěsty". Její americké působení je také spojováno s dirigentem Arturem Toscaninim, s nímž často spolupracovala. Skladatel Giacomo Puccini pro ni zkomponoval operu "Děvče ze Zlatého západu", ve které ztvárnila postavu Minnie.

Oslnivou dráhu násilně přerušila první světová válka. Ema se vrátila do Čech, kde jí bylo rakouskými úřady zakázáno vycestovat zpět do zahraničí. Pěvkyně se uchýlila z Prahy do samoty zámečku ve Stráži nad Nežárkou. Přírodu nesmírně milovala. Po roce 1918 se nakrátko vrátila na jeviště v Praze, Londýně a New Yorku.

Roku 1923 se provdala za důstojníka československé armády - Josefa Halsbacha. Následně odešla z "velkého divadelního světa" a definitivně zakotvila ve Stráži. Zde se zabývala literární tvorbou a rozjímáním. Napsala například román "Ve stínu modré růže".

Závěr jejího života byl spíše jen živořením. Dne 28. ledna roku 1930 podlehla ve věku dvaapadesáti let v Českých Budějovicích záchvatu mrtvice. Ostatky Emy Destinnové byly poté uloženy na vyšehradský Slavín v Praze…

další články seriálu Kdo to vlastně byl